Spřátelíš??? Pokud chceš, tak Tady





Říjen 2009

Mapy

5. října 2009 v 18:26 | Akéla |  Příběhy


Druhý život

5. října 2009 v 18:15 | Akéla |  Příběhy
Díky Michaele Burdové - autorce trilogie Poselství jednorožců ( www.nelien.blog.cz ) jsem získala inspiraci na příběh s názvem Druhý život. Tyto dva příběhy - její a můj jsou naprosto neshodné a při tom stejné, kdo jste to Poselství četl víte o čem mluvím. A vy co ne si ho rozhodně přečtěte. Nuže, můj příběh pojednává o Akélai, právě díky tomuto příběhu jsem založila můj blog, a nebo obrácene? Já nevím, ale blog s příběhem jsou velmi propojeny. O svém výtvoru si myslí, že se mi povedl, ale srovnávat to s jinými knihami je nemožné. Druhý život je ale můj nejvydařenější, nejdelší a jediný dokončený příběh co jsem napsala. Nejdříve jsem ho sem nechtěla dát, ale pak jsem to prostě musela udělat. Z počátku to s tím příběhem vypadalo velmi bledě, málem jsem ho nedopsala a konec jsem nenapsala pesně jak jsem si vymyslela na začátku, ale to je jedno ne? Takže tady ho tu máte a abyste se lépe orientovali přidám ještě mapu Kélie, abyste mohli sledovat putování našich Kélských hrdinů.

27. kapitola - Konečně doma (Druhý život)

5. října 2009 v 18:08 | Akéla |  Příběhy
Dnešek je výjimečným dnem. Je jím, protože se sedm vlků právě blíží ke svému cíli. Krok za krokem jsou mu blíž. Právě kráčí po Megriině pastvině, jsou sice daleko, ale přes to blízko. Jinak to popsat snad ani nejde. V porovnání se vzdáleností, kde až byli je tohle nic. Když si vezmeme, že byli až na pohoří Aqel a to je od Západního cípu vzdáleno pět set mil, tak těch zbývajících šedesát už je jenom malý kousíček. Právě svítalo, kráčeli dlouhou, mokrou trávou pod pohořím Eliben. Schylovalo se ke konci léta a k začátku podzimu. Tráva žloutla a přibývalo dešťových srážek. Dnešek byl krásný, obloha jako vymetená a slunce zářilo sice zatím jen malou silou, ale hřálo. Vlci šli tiše, nikdo toto příjemné ranní ticho nechtěl prolomit hloupou otázkou: Jak je to ještě daleko? Nebo jinými slovy. Na pastvině se už pásly první zvířata. Ani si vlků nevšimla. Kdyby chtěli, byla by pro ně snadnou kořistí. Všichni měli hlad. Nikdo nic neříkal a tak šli hladoví dál. Byla blízko řeka Idena, řeka, která napájí celé pohoří, Západní cíp a pastvinu a také se jako jediná nevlévá do Thairy, ale táhne se po pastvině a u Západního cípu se vlévá do oceánu. S žízní se jít moc dlouho nedá a s hladem také ne.
"Nezastavíme se tu, mám docela žízeň a hlad." Ozval se Volt.
"Čteš mi myšlenky." Odpověděla Lowret. Tak tedy zastavili, napili se, něco si ulovili a odpočinuli si.
"Máme teď plno energie, nechcete naši pouť trochu popohnat tím, že bychom běželi?" Zeptal se Golden.
"No jasně, dáme si závod!" Zaradovala se Elektra přímo překypující energií.
"Já nepoběžím, nestačil bych vám." Zaskučel Kélo.
"Ale prosím tě, někdo musí být poslední, a ty to určitě nebudeš, už jsi mě viděl utíkat?" Dodala mu sebevědomí Arwen.
"Ne, určitě ale běháš skvěle." Odpověděl.
"To tak." Zasmála se.
"Kaizere, už jsem tě dlouho neslyšela říct nějaký vtip, vymysli něco, docela se nudíme." Vybízela ho Lowret.
"Já nevím, opravdu nevím..."
"Hele tak co bude? Poběžíme?" Ptal se netrpělivě Golden.
"Šetři si dech, už ti ho stejně moc nezbývá." Řekl Kaizer.
"Fakt moc vtipné." Hyhňala se Lowret.
"To jo." Odfrkl si Golden uraženě.
"Ale no tak! Přece nebudeš tak urážlivý! Jsi z nás nejstarší, tak..." Utěšoval ho Kaizer, ale větu nedořekl, protože ho Golden přerušil.
"Tak bych vás měl vést."
"Co je to s vámi?"
"Nic, jen mí přátelé nerespektují má přání."
"Dobře tedy, dáme si závod." Uspokojil ho Kaizer.
Vlci se postavili do řady vedle sebe.
"Tři-dva-jedna-TEĎ!" Odstartoval závod Volt. Běželi opravdu rychle. Na předních pozicích byl samozřejmě Kaizer, hned za ním Golden, třetí Lowret, ale tu předbíhala Elektra a nakonec běžela druhá, za Lowret běžel s vypláznutým jazykem Volt, v závěsu Kéla a hned za jeho ocasem Arwen, která Kélovi dávala nějakou šanci, ale přestávalo ji to bavit a předběhla ho. Nakonec to skončilo takhle:
1. Elektra
2. Kaizer
3. Golden
4. Lowret
5. Volt
6. Arwen
7. Kélo
"Já říkal, že budu poslední."
"Ale před tím jsi běžel přede mnou, vedl sis dobře."
"No jistě, jako předposlední."
"Jo! Jsem první!" Křičela radostně Elektra.
"Nechal jsem tě vyhrát." Řekl lživě Kaizer.
"Já bych ti moc nevěřila, už v půlce jsi vypadal dost hrozně, tím myslím, že jsi dýchal jako bys uběhl celou tu vzdálenost, co jsme uletěli."
"Tak to bych byl vážně machr."
"Moc bych na to nesázela, že bys to uběhl v kuse."
"Ale jo."
"Tak o co?"
"Nerad se sázím, dělám si samozřejmě srandu." Culil se na ni.
"No vidíš."
"Tak jdeme! Musíme jít dál, ztratili jsme plno času a teď ho musíme dohnat." Vybízela je Elektra, která toho ještě pořád neměla dost.
"Máš nějak moc energie sestřičko." Řekl pořád ještě udýchaný Volt.
"No tak! Copak je vám? Jdeme, chcete tam být ještě dneska ne?"
"Elektro, jenomže šedesát mil bychom měli ujít tak za tři dny."
"A uběhnout? Nebo rychlou chůzí, to by přeci byla polovina a to je den a půl."
"Všichni jsme unavení, ty si klidně běž, my za tebou přijdeme."
"Tak to tedy ne! Nesmíme se rozdělit, sedm je tisíckrát silnější než jedna, kdyby se jí něco stalo, já nevím, třeba by ji napadla Kazana, jak by se jí asi ubránila?"
"Kazana je mrtvá, na to nezapomeň." Připomněl Golden.
"No jo, ale co když ne?"
"Nech toho! Copak myslíš, že to přežila?"
"Nevím, pochybovat o tom nemohu, ale stejně..."
"Tak jdeme." Přerušila je Lowret.
Zase utichli. Elektra se nenechala odradit a běžela, kvůli ní běželi i ostatní i když někteří jen poklusem vzadu za ostatními. Megriina pastvina je obrovské a rovné území, vlci už viděli kraj lesa, který je počátkem Západního cípu. Slunce už pomalu zapadalo.
"Tak to jsme byli vážně rychlí, nevěděla jsem, že jsme za tři čtvrtě dne ušli čtyřicet mil."
"Řekl bych, že to bylo méně."
"Souhlasím."
"Jestli sebou hodíme, mohli bychom tam být dříve, než zapadne slunce, a panečku, to je nádhera dívat se na zapadající slunce ze Západního cípu. Jakoby zapadalo do oceánu." Ozvala se Lowret. Všichni přidali do kroku. Byli sice unavení, ale stačilo málo a jejich skrytá energie vyšla na povrch. Zvláštní den. Běželi tak rychle, brzy zmizeli v hvozdu, tam se nezastavovali. Někde v půlce přešli zase do kroku. Lowret začala z ničeho nic výt.
"Jsme jen dvě míle od našeho domova, pomozte mi, uslyší nás." U kraje lesa se zase rozeběhli a s vytím odtamtud vyběhli.
"Ahoj mami! Ahoj tati! Ahoj Loen! Ahoj všichni!" Křičela. Všichni se k ní radostně nahrnuli. Lowret si ale hned všimla, že Loen tam není.
"Kde je Loen mami?" Ostatní nechala na kraji lesa aby neudělala takový poplach.
"No víš holčičko, nevím jak ti to mám říct..."
"No co? Prostě to nějak řekni, kde je?"
"Pojď se mnou." Zavedla Lowret ze svahu dolů k oceánu, tam kde má Loen hrob.
"Cože? To není pravda!" Rozkřikla se a začaly jí téct slzy.
"Je to tak, byla tu Kazana..."
"Ta je přece mrtvá!"
"Ne, není, byla tu."
"Lžeš!" Odstrčila Megri stranou a běžela Loen hledat, když ji nenašla, zalezla do své nory a s nikým nemluvila, jako potom, co zemřel Azuro." Kaizer, Golden, Elektra, Volt, Kélo a Arwen byli v lese, bydleli tam týden, celou dobu, než se Lowret vzpamatovávala. Pak je konečně představila smečce.
"Mami, mám pro vás překvapení." Oznámila.
"Tak to jsem zvědavá."
"Zavolej tátu a pojďte se mnou." Zavedla je k lesu a tam zavila. Vlci přišli.
"Tak tohle jsou mí přátelé: Kaizer, Golden, Kélo, sourozenci Volt s Elektrou a Arwen.
"A kde máte ty přívěšky?"
"Jejich moc jsme odmítli a poslali je po řece Aaře."
"Ale proč?"
"Protože by se nás s nimi pět nespojilo, všechno ti vysvětlím pak. Můžou se přidat k nám do smečky?"
"No samozřejmě, buďte vítáni!" Vykřikla Megri a Korso na důkaz souhlasu zavyl.

Celá smečka pak vzrůstala a její počet měl mystické hodnoty. Vlci byli jako hvězdy na obloze, jako ztělesněná síla. Rodina se soužila s Lowretinými přáteli, neudělali tu chybu, jako po přijetí Azura. Lowret svůj vlčí život dožila spokojeně až do konce, dožila se vysokého věku. A až nadešel její čas, převtělila se do jiného těla. Vlci se nemohli pomstít za Loeninu smrt, protože Kazana odešla zpět do své sopky. A kupodivu Lowret, Kazana, Kaizer i Sparks žili opět vlčím životem. Vypadali jinak, jejich jména byla jiná, nic nebylo jako v minulém životě. Ani jejich vztahy mu neodpovídali, až na jeden. Sparks a Lowret byli sourozenci, vlastně dvojčata. Osud tomu chtěl. A neuvěřitelná věc je ta, že Kazana byla jejich sestrou a právě Lowretin velmi dobrý přítel Kaizer proti nim bojoval a chtěl je zabít. To, že dříve byli přátelé nikdy nezjistí. A co bylo se zbytkem smečky? Někdo se narodil jako lev, někdo jako ryba, druzí byli psem a nebo motýlem, no prostě každý byl jiný. Nikdo z nich nikdy nezjistí, jak to bylo před tím, nikdo z nich neví, že žijí druhým životem.


KONEC

26. kapitola - Konec? (Druhý život)

5. října 2009 v 18:07 | Akéla |  Příběhy
Lowret, Kaizer, Golden, Kélo, Volt s Elektrou a Arwen se připravovali na cestu. Avšak ještě před tím chtěli vyzkoušet své schopnosti. Opravdu jich dosáhli? Mohli to zjistit jediným způsobem: Arwen má prý dědečka, který se už dlouho zabývá Vlčí magií. Mohl by jim pomoci. Žije na Kélské nížině, což je nějakých padesát mil od soutoku řeky Aary a Thairy - místa, kde se právě nacházejí. Letět tam, by jim trvalo asi půl dne. Ubralo by jim to hodně sil a času, ale jak jinak by zjistily, jak svou moc využít? Rozhodli se tedy pro toto řešení. S novým svítáním vlci přistávali na rozlehlé, jen trávou porostlé pláni.
"Tak, a kde ho tu najdeme?" Zeptal se Kélo.
"Já myslím, že hledat nemusíme." Odpověděla Arwen.
"Magičtí ptáci mu donášejí zprávy o nových návštěvnících této nížiny, patří mu, je jeho územím. Stačí, když tu počkáme a do soumraku by nás měl najít." Vysvětlovala.
"Aha, jenomže jak se sem dostane tak rychle? Kélská nížina je přeci obrovské území."
"Já vím, ale nezapomínej, že můj dědeček má kouzelné schopnosti."
"Tak dobře, počkáme tu, ale asi tu nebudeme jen sedět až do večera, co podnikneme?" Přerušil jejich rozhovor Volt.
"Já bych šla něco ulovit, mám pořádný hlad." Ozvala se Elektra. Všichni souhlasili. Do soumraku jim zbývalo plno času, stačili se najíst i napít a pak si ještě dlouho povídali, tohle věčné čekání všechny přestávalo bavit.
"Arwen, tak kde je?" Ptal se netrpělivě Golden.
"Jak to mám vědět?"
"Chtělo by to, mít tu moc a popohnat čas." Snil Kaizer.
"Vaši moc se naučíte ovládat postupem času..." Ozval se neznámí hlas.
"Dědečku?"
"Ano Arwen?"
"Kde jsi?"
"Všude kolem vás drahé dítě." Hlas zněl odevšad.
"Můžeš se nám ukázat?"
"Ne, už mě nemůžete vidět. Ale já vidím, že si vedeš skvěle, našla jsi ty přívěšky o kterých jsem ti vyprávěl."
"Ano, našla." Ostatní se urazili, Arwen přeci mezi ně přibyla až potom a dostala svůj přívěšek. Nejvíce se na tom podíleli Kaizer s Lowret.
"Nevíme, jak moc využít. Poradíš nám?"
"Ne, na to musí přijít každý z vás sám. Kdo to nedokáže do druhého úplňku od spojení přívěšků, ten jeho se vypaří. Pokud si navzájem poradíte, stane se totéž."
"No skvěle, co teď?" Hlas už neodpovídal, zmizel, vypařil se...
Zůstali tam až do večera. Každý přemýšlel nad tím, jak by v sobě tuto velkou moc mohli probudit. Nemůže to pro ně být nebezpečné?
Druhý den hned ráno, až se najedli se rozdělili. Pokud si nesmějí poradit, tak to od sebe nesmějí ani odkoukat. Lowret zůstala u řeky, ostatní odešli někam dále do Kélské nížiny. Lowret zvolila metodu, kterou již používali všichni najednou, spojení. Jeden přívěšek je však obdařen jen malou silou. Nic se nedělo. Pak když už si nevěděla rady, odpočívala a přemýšlela, proč by měli vlastně mít tuto moc. Je to trochu sobecké a možná je to i za tu dřinu, únavu a plno ztraceného času hledáním přeci jen až moc velká odměna. Proč by zrovna oni měli dostat tuto sílu, Lowret, Arwen, Elektra, Volt a Kélo nejsou vyvolení, osud jim nedal tyto přívěšky, jsou náhradníci. Nahrazují vlky, kteří byli zabiti Kazanou a Azura, který se zabil sám. Začala pochybovat o tom, že se těmto pěti podaří spojit s mocí. Jediní Golden a Kaizer jsou právoplatnými nositeli a těm by se to mělo podařit. Najednou měla pocit, že to pochopila. Strhla si přívěšek z krku a hodila ho do řeky. Teď byl unášen proudem někam daleko, předaleko a s velkou pravděpodobností skončí v jezeře Sintea nebo v Bouřlivém oceánu , protože řeka Aara, u které se nacházejí se vlévá do Thairy a ta je jediným přítokem Sintey a vlévá se do oceánu. Najednou jí to začalo být líto. Divila se, že to vůbec udělala. Co když to není pravda? Co když se mohla spojit s touto ohromnou silou? Pokoušela se tyto myšlenky zahnat. Naštěstí je potlačila. Nikomu se to do večera nepodařilo. Ale Kaizer někam zmizel. Všichni se zase sešli na místě, odkud se rozdělili, jen Kaizer nepřišel. Muselo se mu asi něco stát. Děsil se každý. Nepřišel ani do rána a nevrátil se ani do tří dnů. Všichni byli úplně vystrašení. Všichni zkoušeli svou moc a přitom hledali. Do úplňku zbýval už jen týden. Lowret se rozhodla všem říct, co udělala se svým přívěškem a proč. Večer, až se všichni sešli u řeky začala.
"Drazí přátelé, chtěla bych vám říct, že já už se několik dnů nepokouším o spojení s mocí. Poslala jsem ten přívěšek po proudu řeky, protože jsem došla k závěru. A ten zní: Jedině Kaizer a Golden se můžou spojit, protože nás zbylých pět není pravoplatnými nositeli. Všichni svůj přívěšek máme po někom. Já ho mám po příteli, který mi ho daroval před svou smrtí a vy ostatní jste je zdědili po vlcích, kteří byli zabiti Kazanou."
"To co teď tvrdíš není pravda!" Vykřikla Arwen.
"Ne? Já si ale myslím, že ano. A víš proč? Protože nám je do tlapek nesvěřil osud, to pouze díky Kaizerovi je teď máme." Arwen nic neříkala, hleděla někam do tmy.
"Já mám stejný názor Lowret." Ozval se odněkud hlas. Byl to Kaizer.
"Byl jsem pryč, a za to se omlouvám, ale odešel jsem abych získal další informace a Lowret má pravdu, jedině já a Golden můžeme této moci dosáhnout. Nechci tě v tom nechat samotného příteli, ale ten přívěšek jsem odhodil někam do lesa."
"Co že jsi udělal?!" Zděsil se Golden.
"Nechci mít tak silnou moc bez vás, bez mých drahocenných přátel."
"V tom případě já tuto moc nechci mít sám." Odpověděl.
"Jste blázni a šílenci! Copak po tom netoužíte? Každého nepřítele rozprášit v prach?" Začala Arwen.
"Kdo je na mé, Lowretině a Goldenově straně a souhlasí s tím, že přívěšky ponecháme přírodě, ať jde ke mě." Prohlásil. Všichni až na Arwen přišli. Stála proti nim a křičela. Vztekala se a vzpouzela se tomu, co musí udělat.
"Hned ráno je pošleme po řece." Rozhodla Elektra.
"Tak to tedy ne! Nikdy! Tolik jsem se nadřela jejich hledáním!"
"Ty jsi je ani nehledala, my jsme tě našli a přívěšek ti dali ty hloupá huso!"
"Jak se to ke mě chováš Kaizere?!"
"Tak jak si zasloužíš!" Vrhl se proti ní a strhl jí přívěšek z krku. Už se neopovážila nic říct, věděla, že prohrála a i přitom, že ji ovládal nezkrotný vztek se pokusila být klidná. Přidala se na jejich stranu. Kaizer ji dokázal přesvědčit. Všechny ohromilo, jak má každého hned přečteného jako knížku, že ví, jak se ke komu chovat.
Tak tedy za svítání přívěšky hodili do vody, a ta je unášela dál, možná dál, než došla celá skupina.
"A teď se můžeme konečně vrátit domů." Řekla Lowret.
"A vy samozřejmě půjdete se mnou." Dodala.
"Nejsme od Západního cípu daleko, odhaduji tak měsíc cesty." Řekl Kaizer.
Všichni se tedy vydali na západ, tam, kde teď leží jejich domov. Cestou je nepotkalo nic zajímavého, těšili se domů, Lowret nemohla uvěřit tomu, že opět uvidí svou rodinu. Ale bude se vůbec radovat? Bude mít radost i přes to, že jí oznámí, to, že Kazana na ně zaútočila a zabila Loen? O tom však neměla ani potuchy a vesele kráčela vstříc domovu i se svými šesti novými přáteli.

25. kapitola - Bez Loen (Druhý život)

5. října 2009 v 18:06 | Akéla |  Příběhy
Na Západním cípu už před několika dny proběhl Loenin pohřeb. Leží u moře, tam kde se koupala, tam kde ji Elwer zachránil. Zbylo po ní spousta vzpomínek, nikdo nedokázal uvěřit, že je opravdu pryč. Vždyť byla tak mladá. Nikdo nechtěl jíst, žal je držel o hladu. Korso s Megri se snažili být silní, snažili se své děti znovu přivést do života, ale když jich bylo pětadvacet, šlo to dost těžko. Navíc, oni na tom nebyli psychicky dobře. Nikdo nechodil lovit, chovali se jakoby drželi hladovku. Málem ani nepili. Rodiče se snažili lovit alespoň v malých dávkách, ale stejně to nakonec museli sníst sami. Vlci byli velmi hubení a nemocní. Nedokázali pochopit Lowret, když zemřel Azuro. Ale teď to pocítili na vlastní kůži. Byl to její přítel, brala ho skoro jako bratra. Loen byla jejich kamarádka a sestra, nedokázali přijmout její smrt. Nikdo se večer nechodil ohřát k ohni, Kaira ho nerozdělávala. Dříve to učila i své sourozence, ale teď přestala. Někteří už to uměli. Jednoho večera šla Nora, jedna ze sester truchlit k Loeninému hrobu. Byl na ně velký kámen jako náhrobní deska a v něm bylo vyryto vlčím písmem:
"I když jsi odešla, nikdy neodejdeš. Zůstaneš v našich srdcích až n věky Loen." Byla tma, Nora šla dolů ze svahu. Došla až k hrobu a všimla si, že ji sledují dvě mořské panny. Jedna měla dlouhé, rovné modré vlasy a druhá zelené, vlnité. Upíraly na ni své hypnotické pohledy. Nora se na ně taky dívala. Málem upadla do transu a vešla do vody. Naštěstí svůj pohled rychle obrátila. Promlouvala k Loen.
"Ahoj, chci abys věděla, že jsme tě měli rádi a zůstaneš nám navždy v srdcích. Je nám všem líto, že jsi nás opustila. Nikdo nechce jíst, dokonce ani já a ty víš jak mám přeci ráda jídlo. Ještě ti chci říct, že se nemusíš bát, protože my se té Kazaně hnusně pomstíme, v hlavě se mi už rodí plán, ale není zcela hotoví. No, vlastně nevím ani jak se k ní dostaneme, nevím ani kde žije. Určitě to nebude blízko..." Přerušila ji Megri.
"Pojď už spát Noro, je pozdě!" Zavolala na ni ze z hora.
"Už jdu." Odpověděla a ještě se obrátila k Loeninému hrobu.
"Tak dobrou noc má drahá sestřičko, nikdy na tebe nezapomeneme." Podívala se ještě po těch dvou mořských pannách. Jakmile uviděly, že se na ně dívá, zapluly pod hladinu.
"Nepochopená stvoření." Pronesla si pro sebe a šla do svahu a pak do své nory. Všichni se už ukládali ke spánku, Erbi, Lola a nejmladší Ura už dávno spali. Zavřela tedy oči a nechala se unášet do zemně snů, tam kde se i nemožné stává možným. Zdálo se jí, že létá, že je vlčím andělem. Ve skutečnosti to byla Loen. Ta teď měla křídla a poletovala si z mráčku na mráček, ale bez toho, aby nějak přemýšlela, aby slyšela jakýkoliv zvuk nebo cítila nějaký pach. Byla sama a čekala na chvíli, kdy se bude moci vtělit do jiného zvířete. Její vlčí osud byl smutný, ale přes to si dříve užívala šťastného a spokojeného života.

24. kapitola - Temná noc (Druhý život)

5. října 2009 v 18:05 | Akéla |  Příběhy
Slunce zapadalo za obzor. Ve vlcích narůstalo napjetí a strach. Co se bude dít? Na obloze se objevily první hvězdy, úplněk přeci svítil minulou noc, jak to že je i dnes? Připadalo jim, že i přes jeho záři je tma, přes koruny stromů prosvítalo málo jeho paprsků. Viděli pohyby, které tu vlastně ani nebyli, měli jakási zdání. Byla ze strachu. Pokoušeli se všemožně vyvolat svou moc, ale nefungovalo nic, žádná zaříkávadla, soustředění, prostě nic... Pořád se drželi u sebe a měli smysly na stopkách. Každou chvíli očekávali útok. Od setmění uběhly tři hodiny, bylo půl jedenácté. Pořád se nic nedělo. Jejich energie se přestala obnovovat a cítili se unavení. Chtěli spát, ale strach jim to nedovoloval. Nikdo celou tu dobu vůbec nepromluvil. Až se najednou ozval Kaizer ve snaze dodat přátelům trochu sebevědomí a odvahy.
"Jestli zemřeme, staneme se znovu živými, pokud uspějeme, bude to znamenat nekonečnou moc a vrátíme se domů. Musíme vytrvat za jakýchkoli okolností, ať nás čeká cokoliv, budeme se bránit." Všichni mu naslouchali a souhlasili, ale mohou se vůbec ubránit tomu co přijde? Byla chvilka před dvanáctou hodinou, zbývalo do ní už jen pár minut.
"Čas plyne rychle, už je to přeci hodně dlouho co uplynulo od našeho narození, je to tak nemožné, ještě před nedávnem jsme byla malá slepá vlčata a teď tu čelíme nástrahám a nebezpečí. Tahle noc bude krátká, uvidíte, myslete na budoucnost a zažeňte ten strach. Bojujte s ním, nenechte ho proniknout do vaší mysli. Ať neovládá vaše srdce!" Povzbudila je Lowret. V tu chvíli kdy její slova umlkla se kolem nich začala tvořit černá mlha. Ochladilo se a nebylo nic vidět. Hvězdy blikaly jako nikdy dříve. Zafoukal studený vítr a mlha se v něm vlnila. Temnota se dostávala do jejich těl, vdechovali ji, prosakovala skrz jejich kůži a zatemňovala jejich myšlení, jejich chrabrá srdce chladla. Byla zlá a temná. Energie se v nich přeměňovala ve zlo a proudila z nich ven. Srst jim temněla. Byli všichni černější než tma. Přívěšky svítily slabím bílým světlem a odháněly temnotu, jenomže ta převládala. Vlkům pak místo energie v tělech kolovalo samotné zlo. Bílé paprsky z přívěšků pohasínaly, znovu se rozezněl ten hlas:
"Jsme opět svobodní, naše duše již uzavřena není, jsme temní, jsme černí, jsme zlí a krutí. Kdo se nám postaví, ten se k zemi zhroutí. Nechť ať je mrtev ten, kdo uctívá dobro jen, temnota se dostává na povrch a je už pozdě na rozruch. Je konec všem šťastným koncům, teď začíná nová doba. Doba vlády zla a temna." Vlci se bránili, ale bylo to mnohem těžší než se bránit fyzicky, jejich těla i duše zahalila temnota, nedokázali svobodně přemýšlet, poslouchali jen přání té síly. Kaizer se bránil do posledních sil, do té doby, doku vyčerpáním neupadl a neusnul. Všichni měli v srdcích ještě dobro, ale měla vůbec naději? Ano a to velkou, zrovna když hlas dozněl jejich přívěšky se rozzářily silněji. Vděčili za to sami sobě. Jejich oddanost dobru byla silnější než veškerá síla zla. Světlo zesilovalo, spalovalo černotu a oslepovalo a odháněla temné tvory, navracela původní barvu srsti vlkům. Mlha začala ustupovat. Znovu zvítězili. Když světlo uhaslo, zahřál je obrovský příval energie. Vyzvedal je zpět na nohy, vracel jim odhodlání a víru, vzbuzoval v nich pocit života. Až na jednoho, Kaizer ležel na zemi, vypadal jako mrtví a jeho přívěšek nezářil. Z jeho těla pořád vystupovala černá mlha a chlad. Měl v sobě pořád ještě zlo, od té doby, kdy se k němu přidal. Kaizer nebyl dobru oddaný tolik jako ostatní, konal dobro i zlo, ale osud mu vybral jinou cestu a to tu špatnou. V jeho nitru převažovalo zlo, nedokázal s tím bojovat, vybral si druhou stranu. Lowret se k němu přiblížila. Těžce oddechoval.
"Kaizere." Oslovila ho váhavě. Vlk otevřel oči a podíval se na ni. Pak zavrčel. Pomalu vstával na nohy, Lowret od něho ustupovala.
"Prosím tě, nech toho, vzpamatuj se!" Zakřičela na něj. Přiběhla k ní Arwen a stáhla ji za tlapu.
"Musíme pryč." Ozval se Golden.
"Ne, nenecháme ho tu!" Křičela Lowret.
"Máš pravdu, nenecháme mu ten přívěšek." Opravil ji.
"Ne! Já nikam nejdu!" Vzpírala se a křičela.
"Pojď, je zlí, copak to nechápeš? Vítězila nad ním dobrá strana, ale teď propadl zlu! Už se nikdy nevrátí!"
"Ale ano! Zvítězil nad dobrou stranou, tak proč by nemohl znovu?"
"Jeho přívěšek nezářil, nemá v sobě žádné dobro, jen se o to snažil."
"Tomu nevěřím, už by nás mohl dávno zabít!"
"Znám ho lépe než ty, tak pojď!"
Kélo se ke Kaizerovi rozeběhl a strhl mu z krku přívěšek, pak s ním pelášil zpět.
"Nechte mě být!" Křičela dál Lowret. Najednou se přívěšky rozzářily znovu a Elektra neváhala a vyslovila slovo "spojení" Vlci se vznesli, stoupali vysoko a přibližovali se k sobě. Utvořili kruh, mezi nimi byl i Kaizer. Utvořila se kolem nich tentokrát neprůhledná bublina, byla chvíli oranžová pak modrá, zelená a bílá. Hlas opět promluvil:
"Temná noc je za vámi, od této chvíle máte moc všech zemských živlů a času." Vlci se snesli na zem, bublina zmizela a hlas pokračoval:
"Vaše nynější schopnosti ztratíte Volte a Elektro, ale zůstane vám po nich nevyčerpatelná energie. Nyní zjistíte kdo jsem." Obloha bíle zablikala a pak se z ní lehounce snesla obrovská bílá vlčice.
"Jmenuji se Akéla, jsem z hvězdy Olfen a mým pověřením je udržování rovnováhy ve vlčím světě. Vraťte se domů, mí drazí, je konec." Oznámila a pak se rozplynula v bílé páře. Kaizer byl zase normální, Akéla mu očistila duši. Vlci byli unavení a tak se vyspali. Probudili se až druhý den.



23. kapitola - Schopnosti (Druhý život)

5. října 2009 v 18:04 | Akéla |  Příběhy
Slunce pomalu stoupalo na azurovou oblohu. Její barva Lowret připomínala Azura. Kým asi teď je? Vlci se napili a připravili k lovu. Nemuseli stopu hledat dlouho, k řece chodí pít plno zvířat. Ulovili si dva zajíce. Byli jediní v blízkosti.
"Máme plné žaludky a stále mnoho energie, můžeme vyzkoušet naše schopnosti, i když nevíme jak." Oznámil Kaizer když se najedli.
"Nějak na to snad přijdeme." Doplnila ho Elektra.
"Mám nápad!" Vykřikla radostně Lowret.
"Můžeme je znovu spojit a získat zprávy jako jsme spojili ty tři."
"No ano, to by snad šlo." Přisvědčila Arwen. Vlci si stoupli do kruhu, uchopili své přívěšky a pak je pustili. Všechny se vznášely. Vlci zůstali stát na zemi. Kolem nich se utvořila průhledná bublina. Začal znít hlas:
"Znovu po tisících letech spojeni, znovu budeme svobodní! Až nadejde pravý čas, začne nám život plný krás. Schopnosti získané, spjaty s přírodou a časem, můžeme ovládnout klidně i ocasem. Neskutečná síla a moc, to čeká ty, kteří přečkají další noc." Pak hlas ztichl a bublina zmizela. Všichni měli vyděšené výrazy ve tvářích.
"Co to mělo znamenat?" Promluvil vyděšeně Kélo.
"Nevím, ale nic dobrého nás nečeká." Řekl Kaizer.
"Ne, bylo to v rýmech a o nás tam byla jen malá zmínka, musí to být nějaká hádanka." Přemýšlela nahlas Lowret.
"Ale o kom byl ten zbytek?" Optal se Volt.
"Znovu budou svobodní a až nadejde pravý čas začne jim krásný život. Já vážně nevím." Přidala se k Lowret Arwen.
"Pamatujete si to?"
"No snad ano." Odpověděl Kélo."
"Znovu po tisících letech spojeni, znovu budeme svobodní! Až nadejde pravý čas, začne nám život plný krás. Schopnosti získané, spjaty s přírodou a časem, můžeme ovládnout klidně i ocasem. Neskutečná síla a moc, to čeká ty, kteří přečkají další noc." Zopakovala Elektra.
"Ty máš ale paměť!" Pochválil ji Golden.
"Díky." Usmála se.
"Řekl bych, že to zjistíme až v noci."
"Na co se máme připravit? Nějaká přírodní nebo kouzelná síla?"
"Nejde mi to do hlavy, otec mi říkal, jen to, že až se přívěšky spojí, dostaneme tu moc, o ničem jiném nemluvil." Začal znovu Kaizer.
"Možná o tom nemá nikdo vědět." Přemýšlela Arwen.
"Ano, tu moc si musíme zasloužit, ale copak jsme toho nezažili už dost?"
"Počkáme do noci, uvidíme." Ozval se Kélo.
"Souhlasím." Přitakala Elektra. Vlci radši zůstali u řeky a čekali až do noci.

22. kapitola - Proměna (Druhý život)

5. října 2009 v 18:04 | Akéla |  Příběhy
Vlci měli tolik energie, že nemuseli jít spát a rozhodli se pokračovat v cestě přes noc. Počítali i s tím, že je v tuto dobu čeká plno nástrah, vždyť šli Velkým lesem. Lowret vyprávěla, jak ji na začátku její poutě pronásledoval netvor ze snu. Všichni napjatě poslouchali. Elektra s Voltem byli nadšeni, nikdy se totiž nepodívali ven z Kazaniny sopky, byli tam od narození. Jejich matka jí sloužila do smrti. Nikdy na ni nezapomenou, tolik se snažila je dostat pryč, málem kvůli tomu přišla i o život. Její život byl krátký, dožila se šesti let. Důvodem její smrti bylo vyčerpání. Neradi na to vzpomínají. Kélo a Golden šli v zadu. Za dobu co spolu putují se velmi sblížili a jsou nejlepšími přáteli. Kaizer si povídal s Arwen, šli těsně před Kélem a Goldenem. Zaslechl něco jako: "Podívej se na ni, je tak krásná, v noci je snad ještě oslnivější." Málem vybuchl smíchy, o kom asi mluvili?
Celá smečka se najednou zastavila. Kélo začal čenichat. Přidali se k němu i ostatní. Pach byl čím dál tím silnější. Nikdo ani nedutal. Byly slyšet kroky v listí. Už téměř slyšeli i dech a tlukot srdce toho zvířete, bylo tak blízké. Že by nějaký netvor, vlk nebo jiné zvíře? Všichni byli napjatí, sledovali místo odkud zvuky přicházely. Stále ještě nebylo nic vidět. Už tam stáli dobrých deset minut a najednou z křoví vylezla veverka.
"Planý poplach." Oddychl si Volt. Všem se ulevilo, byli připravení na boj.
"Jdeme dál." Řekl nevzrušeně Kaizer. Od téhle chvíle mezi nimi panovalo ticho. Šli v hloučku, noci v Kélii jsou chladné, a to i přes to, že je teprve konec léta.
"Zkusíme se proměnit?" Navrhla Elektra.
"Je zima, když poletíme bude nám ještě větší, až zítra." Odpověděl Golden a všichni ostatní souhlasili.
"A poběžíme alespoň?" Ptala se dál.
"Není to špatný nápad, bude nám možná i tepleji." Tak se tedy dali do běhu. Lowret to velmi připomínalo dobu, kdy ještě putovali ve třech, nemůže zapomenout na to, jak Kaizer vrazil do toho stromu. Byli doslova nabiti energií, obzvlášť Elektra. Potřebovali ji ze sebe vydat, pořád se jim ale vracela a mohli běžet klidně celou cestu.
"Radši bych ale letěla." Mluvila ke Goldenovi Elektra za běhu.
"Zkusit to můžeme, ale myslím, že je to zbytečné."
"Já si to nemyslím." Odpověděla a začala zpomalovat. Ostatní taky přibrzdili.
"Tak poběž!" Pobízel ji Volt. Ta neodpovídala, uchopila přívěšek svou jemnou bílou tlapou a v duchu prosila. Uběhla jedna minuta a stále se nic nedělo. Další minuta, a třetí... Stáli tam dlouho.
"Je to marné Elektro, pojď." Nevzdávala to.
"Slyšíš? Vykašli se na to, je to zbytečné, ztrácíme akorát čas." Ona pořád věřila, že se promění, že to dokáže. Stejně se nic nedělo. Dala na rady svých přátel. Kaizer ale věřil též, pokusil se o to i on. Bezvýsledně.
"No tak už toho nechte, slyšíte? Je to na nic, nezkoušejte to." Snažil se je přesvědčit Golden. Jenomže i Lowret to chtěla zkusit. Uchopila svůj přívěšek do tlapky, pevně jej sevřela a stejně jako Elektra v duchu prosila. Pak ho pustila. Vznášel se, on se vznášel! Pak vzlétla i Lowret, přívěšek se jí rozzářil. Skoro ani nedýchali. Světlo se střídalo v oranžové, modré, zelené a bílé barvě. Vlci byli ohromeni. Pak se Lowret pomalu snesla na zem. Měla křídla, opravdu to dokázala! Proměnila se! Všichni vlci to zopakovali, všem se to povedlo. Byli znovu okřídlení, znovu se vydávali na cestu vzduchem. Ale ještě něco bylo jinak... Měli zvláštní pocit, úplně všichni. Tak příjemný... Ale jen prvních pár chvil co byli proměnění.
"Myslíte, že už máme naši sílu?" Prolomila neobvyklé ticho Arwen.
"Nevím, necítím se nijak extra zvláštně." Poznamenal Kélo.
"Já taky ne." Přisvědčil Volt.
"Každopádně ji vyzkoušíme až zítra." Řekl Kaizer a ještě dodal:
"Teď bychom se měli vydat na cestu." Vlci tedy vzlétli. Lowret byla naprosto unešená, nikdy neletěla uprostřed noci. Nad nimi byla tmavá obloha posetá hvězdami, měsíc zářil v úplňku. Pod nimi šuměly koruny stromů ve větru jejich křídel. Panovalo takové ticho a klid. Nikde nikdo, žádný zvuk... Byla to nádhera, nikdo celou dobu nepromluvil, byli stejně ohromeni jako Lowret. A to i když Kaizer i Golden v noci letěli. Všem v tělech pulzovala nehynoucí energie, stále se obnovovala, byla pořád stejná. Vlci letěli ladně a lehce jako peříčka, přesto však neskutečnou rychlostí. Zdálo se, že v Kélii je možné úplně všechno. Kam jste se jen podívali byla čistá a nepoškozená příroda, dokonalí tvorové, kouzla a čáry... Není možné popsat tuto fantastickou zemi. Vlci letěli celou noc, až do svítání. Po tak dlouhé cestě jim vyhládlo a rozhodli se najít vodu a jídlo. Přistáli u malé řeky Aary.

21. kapitola - Boj na Západním cípu (Druhý život)

5. října 2009 v 18:03 | Akéla |  Příběhy
Smečka se už dávno vrátila domů, tam také našli Loen. Nic nevysvětlovalo její zvláštní chování při bouřce, ona si to nepamatovala a tak to ponechali náhodě. Užívali si překrásného dne. Slunce zářilo již vysoko na obloze a ptačí zpěv je kolébal ke spánku. Od moře foukal jen mírný vánek. Všude panoval klid. V tom jej narušila osmičlenná smečka vlků. V jejím čele stála velmi půvabná vlčice s hnědorudou srstí. Zbytek smečky byli možná její strážci. Korso vyskočil na nohy.
"Copak tu chcete? Tohle je naše území!" řekl za chůze.
"Ale nic, jdeme si jen pro takovou malou útěchu prohry." Odpověděla hrubým hlasem vlčice.
"O čem to mluvíš?"
"Já jen, že tvá dcera můj drahý Korso, mě porazila."
"Lowret?" Vydechl vyděšeně.
"To je přeci jedno jak se jmenuje ne?" povídala dál.
"Kdo jsi? Co po nás chceš? A co jsi s ní udělala?" Vyjel zostra.
"Jsem Kazana milý Korso, tvá dceruška je v pořádku, ale já ne, porazila mě v boji! Už jsem ti říkala, že si jdu pro malou útěchu, nebo snad ne?" znovu promluvila tím jejím provokativním tónem. Nebýt jejích strážců, zemřela by.
"Můžu ti sdělit, že její výprava je teď na cestě se sedmi přívěšky sem. S mými sedmi přívěšky!" Druhou větu pořádně zakřičela.
"Tak proto se tak dlouho nevrací, ona hledala přívěšky! Ale jak ses sem dostala tak rychle?"
"Neztrácejme čas nějakým trapným tlacháním, přišla jsem sem někoho zabít a ten stojí přede mnou."
"Já mám být ta cena útěchy?" Zeptal se ohromeně a přitom rozzuřeně.
"Přesně tak."
"Ale je tu jeden malý háček, taková velká nevýhoda pro tebe..."
"Ach ano, já vím! Je vás 30 a já mám jen sedm zbabělých vlků co? Ne, mám oheň a ten mi zaručí vítězství pokaždé." Odvětila se znechucením v hlase.
"My máme vodu a oheň!" Zakřičela Kaira. Všichni se k ní otočili. Šla přímo k nim. Kazana znepokojněla, ale nedala to znát. Oni mají oheň?
"Ne, Kairo vrať se. Tahle je nebezpečná, možná horší než ta bouřka!" Vykřikl zděšeně. Vlčice ho neposlechla.
"Tati, jsou mi už čtyři roky a vím co na takovéhle otravy platí."
"Ty ji neznáš!"
"A ty ano?" Zeptala se.
"Jenom trochu..."
"Aha, takže jsme na tom přibližně stejně."
"No dobře, znám ji trochu víc, pronásledovala mě a Megri ještě když jsi nebyla na světě." Kazana byla jejich rozhovorem čím dál víc rozčílená. Když Kairu zase začal přemlouvat aby se vrátila zpátky, nečekaně mu zasadila tvrdou ránu. Mladá vlčice uskočila.
"Uteč!" Zakřičel na ni Korso ležící na zemi.
"Já si nepřišla povídat!" Ozvala se Kazana. Korso vstal a zavyl, bylo to znamení, aby se všechny jeho dospělé děti připravily k boji. Nechtěl je vystavovat nebezpečí, sám by radši zemřel, ale kupředu ho hnala nenávist a zloba. Kazana na nic nečekala a zaútočila znovu, své zuby zasekla do jeho krku. Korso se začal bránit. Pro Loen bylo vzrušující bojovat, po té bouřce se nějak změnila. Vrhla se přímo na Kazanu. Odmrštila ji stranou od otce. Ta vycenila zuby a naježila srst.
"Loen ne!" Stačila zakřičet Megri." Kazana se na ni vrhla, nejdříve si s ní pohrávala jako kočka s myší. Pak Loen s několika tržnými ranami skončila na zemi se slovy.
"Prosím, nezabíjej mě, prosím..." Kazana se na ni pohrdavě podívala.
"Tebe bych měla ušetřit?" Loenino srdce se rozbušilo. Boj se zastavil. Nikdo nedokázal nic udělat, Kazana kolem nich utvořila ohnivý štít a nikdo ho nemohl přejít. Loen se do očí vlily slzy. Křičela, volala rodiče a sourozence, jenomže Kazanina krutost neměla konce. Její dlouhé, ostré špičáky se zabodly do Loeniného hrdla. Pořád se bránila, ale jak by Kazaně unikal? Křičela i když jí docházel dech. Kazana ohnivou stěnu strhla těsně před tím, než Loen naposledy vydechla. Korso a její bratři se na ni vrhli. Ta ale stačila uniknout. V tuto chvíli tam panoval obrovský chaos. Megri běžela k Loen. Oči měla uslzené a zavřené, z rány jí tekla horká krev a máčela její hebkou srst. Kazana ji zardousila, byla mrtvá. Vlčí slzy začaly kanout na suchou zem. Všichni se shromáždili kolem jejího těla. Korso pronesl pár slov.
"Naše dcera a sestra, odvážná, sebejistá a chytrá... Milovala jsi nás a my tě milovat nepřestaneme, i když zapomeneš... Ať se tvá dobrá duše dočká dalšího života, ať znovu spokojeně žiješ se svou rodinou, ať máš kolem sebe v příštím životě plno přátel a lásky. Byla jsi tak mladá a krásná, tak milá a hodná, proč jen ten čas tak rychle utíká, kam se podějeme? Jak tohle asi řekneme Lowret, měla tě velmi ráda, byla jsi její nejlepší kamarádka a zároveň skvělá sestra. Možná se sejdeme Loen..." Dokončil. Všem tekly slzy. Je nemožné popsat jejich zármutek, srdce jim bušilo, celým tělem jim projížděl studený mráz... Tohle bylo nejhorší, co se kdy ve smečce stalo. Budou se s tím dlouho smiřovat, někteří její odchod nedokáží přijmout, jak bude smečka fungovat dál? Kdo bude lovit? Kdo bude vyhrabávat nory? Kdo radostně přivítá Lowret? Všichni z toho měli špatný pocit, jak by ne, přímo před jejich očima zemřela sestra a dcera. Každý z nich toužil po pomstě, každý toužil po tom, si vychutnat Kazaninu smrt, umučit ji, upálit, zničit...

20. kapitola - Nová síla (Druhý život)

5. října 2009 v 18:02 | Akéla |  Příběhy
Druhý den, když se všichni probudili měli zvláštní pocit. Jakoby byli na pokraji sil a od smrti je dělilo jen pár minut. Bolela je hlava a všechny svaly v těle měli napnuté k prasknutí. Lowret napadlo, že je to její vina. Možná přívěšky spojili špatně. Kaizer a Volt se pokoušeli proměnit, ale pokaždé bez výsledku. Marná snaha je zbavovala všech nadějí. Dokonce i moudrá a vyrovnaná Arwen pociťovala záchvěvy strachu. Za vše mohla ta bolest. Kélo ležel, jakoby umíral, sám si to myslel. Chtěl zemřít. V tuhle chvíli to bylo jeho největším přáním. Elektra ho držela při vědomí. Měla sice sílu elektřiny, ale ta je vlastně energií. Byla sama vysílená, ale i přes to, že byl takový zamlklý a ona ho moc neznala, byl to její přítel. Golden se snažil zbavit bolesti zvláštním způsobem, během. Nepomáhalo to, zbytečně se vysiloval a bolest ještě zesílila. Po delší době marné pokusy Volt s Kaizerem vzdali a poddali se tomu. Všichni už jenom leželi a odpočívali, jen Lowret se nevzdávala, bojovala s bolestí až do posledních sil. Nakonec se tomu poddali úplně všichni a to i dokonce Elektra. Od Západu se k nim hnaly mraky. Včerejší bouřka, která postihla Západní cíp a zahnala vlky na Nórskou pláň. Jediná Lowret měla ještě trochu sil a dokázala se soustředit na jiné věci, i když byla otupená bolestí. Přemýšlela, jestlipak je její smečka v pořádku, vzpomínala na minulost, na dobu jejího ranného dětství. Kde je ten čas, který ji doprovázel? Je ho málo, každou vteřinou se krátí, až nakonec vyprší. Tohle jí teď běželo hlavou. Vyčerpáním nakonec usnula jako ostatní.
Po několika hodinách se stále nikdo neprobíral. Začalo už dávno pršet a jejich bezvládná těla tam ležela na mokré zemi v bahnu. Dlouho se nic nedělo, ale najednou se jejich přívěšky rozzářily. Blikaly modrým, oranžovým, zeleným a bílým světlem. Pořád dokola. Najednou z jejich hrudi vzlétly a nepředstavitelnou silou své nositele vytáhly na nohy. Ani tehdy to nepolevilo, vlčí těla se vznášela vzhůru. Žádný z nich se neprobudil. Světla blikala střídavě oranžová, zelená, bílá a modrá, pořád dokola. V jezeře Aiwet se také něco dělo. Voda začala vřít a také stoupala. Vlci v ní zmizeli. Trvalo to dlouho, přes hodinu. Pak ohromná vlna spadla zpět do svého koryta. Voda se rozstříkla do všech stran, kapky dopadly až na Bílou pláž a ta je vzdálená tak deset kilometrů. Z vlčích hřbetů vyrostla křídla, žádný se však neprobral. Světla blikala stále slaběji až nakonec zhasla a křídla vlkům znovu zmizela. Nakonec se lehce snesli na zem. Spali celý zbytek dne i noc. Sluneční paprsky probudily prvního z nich - Arwen. Bolest zmizela, cítila se lehce a plná nové síly. Počkala než se probudí přátelé, zdalipak se cítí stejně. Ano, všichni měli stejný pocit. Neměli ani zdání o tom, co se stalo. Nikoho to ani nenapadlo. Rozhodli se všichni najednou znovu vyzkoušet přívěšky. První pokus byl neúspěšný, druhý též a po třetí to vzdali. Alespoň teď měli dost energie na to, aby mohli jít pěšky. Teď už stačilo se jenom dostat na Západní cíp.

19. kapitola - Bouře (Druhí život)

5. října 2009 v 18:01 | Akéla |  Příběhy
K Západnímu cípu se od moře hnala bouřka. Korso říkal, že je to tam za bouřky nebezpečné. Měl pravdu, schovávat se pod stromy je chytré jen pro hlupáky a jít do vody je snad ještě hloupější. Vlci rozhodli, že půjdou na Nórskou pláň a tam bouřku přečkají. Už od rána vál silný vítr a přesto, že to byl jenom pouhopouhý vítr, Erbi měl pořádně nahnáno. V brzkém věku, ještě když mu byli tři měsíce, zažil obrovskou vichřici. Stromy padaly jeden za druhým, oblohu bičovaly blesky a zemí třásly hromy. Naštěstí se smečka stačila ukrýt v jeskyni. Cítil, že dnešek bude ještě horší. Provázely ho černé myšlenky o tom, jak ho zasáhne blesk, odfoukne vítr, spadne na něj strom nebo, že blesk uhodí do stromu a les vzplane a lehne popelem. Megri ho uklidňovala, že se nic takového nestane, že doběhnou na pláň včas. Už se chystali k odchodu. Korso s Megri vyrazili v čele a utíkali jako o život. Bouřka byla opravdu blízko. Běželi bleskovou rychlostí bez zastávek a to i napříč tomu, že od nich byla Nórská pláň vzdálená dvě míle. Erbi si ze začátku počínal dobře, běžel uprostřed smečky, ale byl přeci jen malý a tak dlouhému běhu mu jeho krátké nohy nestačily. Zpomalil tedy a dostal strach, smečka se mu rychle vzdalovala. Kaira na něho naštěstí počkala. Přes to, že už mu bylo půl roku a byl dost velký na to, aby ho nemuseli nosit, Kaira ho popadla za kůži za krkem a běžela s ním. Vypadalo to jako závod, každý chtěl být co nejdřív ve svém cíly. Lola také běh špatně zvládala, ale nakonec se všichni bezpečně dostali do svého bývalého domova. A to právě v čas, jakmile se zastavili, spadly první slzy oblohy a pomokřily vlčí srst. Za chvíli už byli všichni promočení. Zalezli do svých bývalých nor a tam čekaly. Od moře k nim doznívaly hromy, ale ještě nebyli vidět žádné blesky. Loen bouřka fascinovala, odmalička si přála mít sílu bouře a častokrát si na to i hrála s Lowret. Kde teď vlastně je? Kladli si všichni otázku. Věřili, že není mrtvá, věřili v její úspěch, ale spojili se s přívěšky doopravdy? Jak se teď dostanou domů, když se nemůžou proměnit? Budou snad muset jít pěšky? Hustý déšť bičoval krajinu a dokonce padaly i kroupy. Erbi byl zalezlí u Megri a silně se k ní tiskl. Bál se. Déšť neustával ani v odpoledních hodinách, pořád foukal silný vítr a neustávala ani bouřka. Takhle dlouhou bouřku ještě nikdy Megri ani Korso nezažili. Sužovaly je také obavy o Západní cíp, jak to tam asi bude vypadat?
Loen se v noře hrozně nudila a vylezla ven. Její srst byla ihned promočená.
"Loen! Okamžitě zalez zpátky!" Křičela Megri.
"Poslechni maminku! No tak, vrať se!" Přidal se i Korso. Loen je oba ignorovala. Hleděla na blesky, poslouchala hromy a kupodivu jí bylo příjemné být mokrá. Kaira za ní šla, byla nejstarší ze všech a věděla, že vůdcovské břemeno po rodičích převezme ona. Popadla ji za tlapu.
"Pojď zpátky do nory, slyšíš?" Táhla ji.
"Nech mě! Líbí se mi to!" Vzpouzela se. Kaira to vzdala. Loen se takhle nikdy nechovala, bylo to více než podivné. Vždycky jí vadilo, když měla mokrou srst. Bouřka ji sice fascinovala, ale vždy ji sledovala zalezlá. Megri na ni neustále volala, vůbec nereagovala, byla jako zhypnotizovaná, nevšímala si svého okolí, ignorovala jej. Svým chováním donutila Korsa aby vylezl. Táhl ji větší silou, ale Loen odolávala, nakonec jí to začalo vadit a pokusila se bránit. Zaryla své jehličkové zuby do otcovy tlapy. Vyjekl bolestí a odmrštil Loen kousek stranou. Spadla na rozmáčenou, ale tvrdou zem. Vzpamatovala se a dřív než stačil Korso zareagovat, mizela v temném hvozdu. Korso neváhal, běžel za ní. V tom se ozval Megriin hlas: "Ne, nech ji být!" Překvapilo ho to. Že by Megri stála na její straně? Dovolila své dceři utéct někam do lesa?
"Co? Cože?" Divil se Korso.
"Vrátí se, vím to. Nechoď za ní." Přemlouvala ho. Nechal se. Po několika minutách bouřka přestala a déšť se zmírnil. Chvíli ještě poprchávalo a nakonec vše ustalo. Loen se nevracela. Vlci začali vylézat z nor, někteří ani nevěděli, že Loen někam běžela. Ti co to viděli si mysleli, že běžela domů. Ale proč? Smečka se shromáždila před norami. Korso je seznámil s Loeniným zmizením. Všechny popadl strach. Co když se jí něco stalo?

18. kapitola - Síla sedmi (Druhý život)

5. října 2009 v 18:01 | Akéla |  Příběhy
Brzy ráno Kaizer, Golden a Volt s Elektrou vyrazili. Mezitím je ti dva netrpělivě vyčkávali ještě s jedním vlkem. Za tu dobu našli jen jednoho, ale kdyby tři, nastal by problém. Lowret se strašně bála, že se nevrátí, ale večer jí tyhle myšlenky opustily, protože se stal opak. Čtyři vlci přistáli u jezera Aiwet. Lowret se Kaizerovi vrhla do náručí.
"Tak přeci jen jste tady!" Vykřikla radostnou zprávu tak nahlas, až se to rozléhalo po širém okolí.
"No snad jsi nedoufala, že bych se už nevrátil! To byste museli hledat dalšího vlka."
"Ale ne! Co tě to napadla? A co je vlastně s Kazanou?"
"Je mrtvá."
"Vážně? Opravdu?"
"Jo, byl to tvrdý boj, ale dobro vítězí!" Doplnil ho Golden.
"Tohle je Arwen." Představila hnědou vlčici příchozím.
"A tohle jsou Elektra s Voltem, pomohli nám získat ty přívěšky."
"Nedokážu si představit, co by se stalo, kdyby jejich moc spojila Kazana. Nemůžu uvěřit tomu, že jste to dokázali!"
"Já taky ne Lowret." Vydechl Kaizer.
"Zítra spojíme jejich moc?" Zeptala se Elektra.
"Ano. A já konečně uvidím svého bratra, alespoň v minulosti, ale přenesu se do jeho galaxie a najdu jeho duši."
"Lowret..." Oslovila ji Arwen.
"To nepůjde, přenášet se do jiných galaxií se smí jen ti, kteří mají sílu vesmíru."
"Ale jak to, že Ivril mohla?"
"Je to jednoduché, měla sílu obou dvou."
"Ale..."
"Jde to, musela se spojit s nějakým předmětem, přesně jako to zítra uděláme my. Jen málokdo má takové štěstí." Najednou jí všechny naděje opustily.
"Duše mohou cestovat vesmírem, ale nejde si vymyslet cíl. Navíc, všechny jsou na nějakou dobu v nebi, i ty zlé. Když se mají narodit společně, tak tam ta jedna počká, možná to bude právě Sparks, třeba se tvým bratrem stane znovu. Ty o svém minulém životě však nebudeš vědět, bůh ví kolikrát jsme už žili a čím vším jsme byli. Ale taková varianta je téměř vyloučena, že bys měla znovu stejného bratra, to se mi nezdá." Lowret nedokázala nic říct, najedou, jakoby ztratila řeč, jen tam tak stála a zírala na ni.
"Jak to, že toho tolik víš?" Vypadlo z ní po chvíli.
"Kořeny mého rodu jsou hluboko v pravěku, informace se přenášely generace po generaci až ke mně a já to pošlu dál, dál do budoucnosti."
"Tak to máš ohromné štěstí. Tolik jsem toužila se s bratrem setkat. Teď už nejspíš plně rozumím smyslu života a smrti."
"Ano, nejspíš už to všechno chápeš, pojďme spát, nemůžu se dočkat zítřka." Řekla ospale a ještě u toho zívla. Všichni souhlasili.

Druhý den hned ráno šli na lov. Jelikož jich bylo sedm přinesli si slušnou kořist. Všichni se třásli nedočkavostí, ale i strachem. Těšili se na to, až spojí sílu všech přívěšků. Nevěděli jaké na ně číhá nebezpečí, jejich tělo by takový nápor energie nemuselo unést, mohlo by je to i zabít, ale nikdo z nich to nevěděl. Každému se honilo hlavou spousta otázek a jedna z nich byla: A až je spojíme, bude konec? Všichni si kladli tuto otázku. Avšak nikdo nedokázal odpovědět.
"Tak kdy už?" Zeptal se Kélo.
"Teď." Odpověděl Kaizer. Bylo to snad neskutečné, za pár minut budou mít moc všech živlů a času, budou takřka neporazitelní.
"Pojďte všichni ke mně!" Zavolal Kaizer.
"Nemám ani potuchy jak přívěšky spojit, ale Lowret by mi mohla poradit." Podíval se na ni. Ta zčervenala.
"Snad ano, už jednou jsem jejich moc spojila, ale ne tak silnou, jen vím jak se to dělá."
"Já bych řekla, že v jedné tlapě tři nebo čtyři přívěšky neudržíš, navíc by se přelila všechna jejich moc do tebe." Ozvala se Arwen, které už o tom Lowret vyprávěla."
"No, možná bychom si k sobě měli stoupnout blíž, do kruhu a každý uchopí svůj přívěšek." Navrhl Golden, který už dlouho nic neříkal.
"Můžeme to zkusit." Odpověděl Kaizer. Všichni to tak tedy udělali. Dlouho se nic nedělo.
"Asi bychom měli říkat i nějaké zaříkávadlo?" Ozval se do ticha Kélo.
"Já myslím, že postačí obyčejné slovo." Řekla Elektra.
"Jaké slovo?"
"Pšt!" okřikl Goldena Volt."
"Spojení..." řekla po chvíli Elektra. Kole všech se utvořila bublina, chvíli byla ohnivá, pak vodní, větrná a zemní, takhle se to vystřídalo sedmkrát. A na konec se všude kolem nich roznesla bílá záře. Každého tvora na chvíli oslepila. Když ustala, stáli tam úplně normální Kaizer, Lowret, Golden, Kélo, Arwen a Elektra s Voltem.
"Myslíte že to zabralo?" řekl tiše Volt.
"Nevím, žádnou změnu necítím."
"Ano, měli bychom se cítit plní energie a tak lehce a svobodně."
"Místo toho mě bolí hlava." Zahučel Golden.
"No, tak to zkusíme znovu, ale až za pár dnů, teď bychom měli pokračovat v cestě." Rozhodl Kaizer. Jenomže když se chtěli proměnit, nešlo to. Nikdo se nezměnil, nikdo neměl křídla. Že by moc přívěšků vyprchala? Honilo se všem hlavou. Najednou všichni propadli panice. Přívěšky nefungují, oni necítí žádnou změnu a nacházejí se někde u jezera Aiewt. Co mají dělat?

17. kapitola - Odplata (Druhý život)

5. října 2009 v 18:00 | Akéla |  Příběhy
Lowret, Golden, Kélo a Kaizer se probudili. Dnešní ráno bylo nádherné, po včerejší bouři ani stopy. Za to po Kazaně zůstalo hodně věcí, především velké drápance a kousance a bolest hlavy, která se Kaizerovi stále ozývala. Měl ale štěstí, že se vůbec probral. Nejhorší bylo, že jim Kazana sebrala dva přívěšky a oni se pro ně musejí zase vrátit na pohoří Aquel. Kélovi a Goldenovi zůstaly. Už od probuzení plánovali, jak je získat. Kaizer znal Aqel velmi dobře, narodil se a vyrůstal tam. A Golden měl síly na rozdávání a proto poletí tihle dva. Lowret sice silně protestovala proti tomu aby letěl Kaizer, ale on ji ujistil, že je v pořádku a, že se jí vrátí zdravý bez jediné ranky. Vzlétli tedy. Lowret a Kélo zůstali a měli za úkol, najít tři vlky kterým by slušela křídla. Kaizer s Goldenem by se měli vrátit asi tak za tři dny. Ale Lowret připadalo, že se už nikdy nevrátí. Měla být tvrdohlavější a přesvědčit Kaizera o tom, aby tam šla místo něj. Jenomže Kaizer byl ještě paličatější než ona a tak si vydobyl svou. Teď byl na cestě. Lowret s Kélem se za tu dobu alespoň mohli víc seznámit.
"Takže vlka, který se nám zdá být vhodný nositelem přívěšku?"
"Ano, měli bychom vyrazit. Je blbé, že musíme jít pěšky."
"Nedá se nic dělat." Tak šli. Uběhlo už celé dopoledne a stále nenašli jediného vlka. Udělali si na chvíli pauzu. Zůstali pořád u řeky Thairy, mohli by se pak lehce ztratit, navíc se tak domluvili s Kaizerem. Rozhodli se si něco ulovit. Kélo našel stopu. Oba se po ní vydali a brzy došli až k jejímu konci. Byl to jelen. Ve dvou by ho asi nedokázali ulovit, ale přesto se alespoň pokusili. Lowret k němu přistupovala zezadu a Kélo z leva. Bylo to dlouhé, ale zázraky se dějí. Dva vlci stačili i na o dost většího jelena. Když se najedli, pokračovali, ale hledali do večera a neviděli ani živáčka. Kaizer s Goldenem doletěli na Aquel v noci. Pak se ještě vyspali a podle jejich plánu měli zaútočit brzy ráno.

Slunce už vycházelo, věděli, že jejich útok nebudou očekávat takhle brzy. V jejich srdcích byla odvaha, ale ta bojovala se strachem. Čím blíž byli jejímu sídlu, tím větší velikost měl strach. Ani jeden to však nedali znát. Kazanino sídlo bylo blízko Belly, je to vlastně sopka a ještě pořád činná. Už sice dlouho nevybuchla, ale kdo ví, kdy se to v ní zase probudí.
"A jsme tady kamaráde." Vydechl Golden.
"Bojíš se?" Zeptal se najednou.
"Jo a ty?"
"To se radši ani neptej."
"Musíme sebrat odvahu! Vždyť je to jen vlčice co se snaží být tvrdá!"
"Tak to ji neznáš! Ovládá oheň!"
"Cože? A to říkáš až teď?"
"A co? stejně bychom se nemohli na nic takového připravit."
"Pravda."
Potom vlétli do sopky. Dopadli lehce na horkou zem. Necelé dva metry pod nimi totiž tekla vroucí láva. Prostor měl kulatý tvar. Sopka byla obrovská a Kazana seděla na něčem co připomínalo trůn. Byl vytesaný do rudé skály a přímo za ním bylo moře lávy, které vrhalo děsivé ohnivé světlo na stěny sopky. Kaizera i Goldena pak ale strach opustil, nahradila jej nenávist.
"Čekala jsem vás." Řekla Kazana nevzrušeně.
"Vážně?" Pak slezla z trůnu, došla až ke Kaizerovi a oběma tlapami mu sevřela hrdlo.
"Copak nevíš, že když někam přijdeš, máš pozdravit?!" štěkla na něj a zírala mu přímo do očí. Plály v nich zlé plameny. Kaizer se pomalu dusil a Golden tomu jen přihlížel, najednou se ztrácel v záplavě černých myšlenek a strachu. Odvaha ho opustila.
"Tak co bude? Jsi ubožák víš to?!" Rozkřikla se. Kaizer klesl na kolena. V tom okamžiku Golden sebral veškerou svoji zbylou odvahu, a že jí moc nebylo, srazil Kazanu na zem.
"Jo tak? Udělám s vámi rychlí konec!" Zavřela oči a začala se vznášet, pak jí obklopil oheň a až se dostatečně rozhořel, vymrštila před sebe přední tlapy. Plameny vystřelili přímo proti nim. Stěží se tomu vyhnuli. Když Kaizer konečně popadl dech, vyběhl proti ní. Věděl, že na využívání moci potřebuje chvíli času aby ji probudila. Když se znovu začala soustředit, skočil na ni a chytil ji za krkem. Ze všech sil ji tlačil k zemi. Jenomže Kazana přeci musela mít i nějaké strážce. Bylo jich o jednoho míň, takže tři. Toho scházejícího už nikdy neuvidí, protože ho Lowret při boji zabila. Dva se vrhli na Kaizera a ten třetí na Goldena. Kazana byla opět volná. Pokračovala v soustředění moci. A když po Kaizerovi znovu vystřelily plameny, otočil útočícího vlka jejich směrem a ten okamžitě vzplál a uhořel. Vrhl se na toho druhého. Kazana zuřila.
"Ne! Nech o být!" Zařvala.
"Postarám se o našeho vzácného hosta sama!" Její hrubý hlas teď zněl po celé sopce. Bez jediného zaváhání se hbitě rozeběhla a vrazila do Kaizera. Pak schytával jeden úder za druhým. Ležel na zemi a snažil se běsnící vlčici odhodit. Vykopl zadníma nohama v tom okamžiku, kdy za ním stála a odletěla pár metrů. Golden také ležel na zemi, ale brzy se situace obrátila. Když vstala, pohlédla mu do očí a řekla: "Nenávidím tě!"
"Nepřekvapuje mě to." Řekl dost provokativně.
"A co, že jste jen dva? Aha, já zapomněla! Vy vlastně máte jen dva přívěšky!" Provokovala dál.
"Nechápu o co ti jde Kazano!"
"Ty se mě opovažuješ oslovit jménem? Ano Kaizere? Jsi na tom ještě hůř než jsem myslela!"
"Odpovíš mi už?" Místo toho mu však dala facku.
"To už přeháníš!" Nechal se vyprovokovat.
"Vážně? Já bych řekla, že toho ještě dost nemáš! Ty hrdino!"
"Nech mě na pokoj! Poznáš moji sílu, poznáš moji zlost, já ti ukážu co je to bolest a smrt!"
"Tak ty mě chceš zabít? Jak smutné! Obávám se, že dřív zabiju já vás!" Nepřestávali se provokovat jedovatostmi, Kaizer uvnitř sebe cítil takovou zlost. Přetékala mu trpělivost, už ho nebavilo poslouchat ty její hnusné řeči, kterými ho zesměšňovala a urážela. Pak najednou, když to zrovna vůbec nečekala vstal a drápl ji přes obličej.
"Jo? Tak ty si budeš dovolovat? Shoříš v plamenech ty jeden bídáku! Zabiju jak tebe tak i tvého přítele, Lowret a toho druhého!" Zařvala hrozivě až se roztřásla celá sopka. Její tělo pohltily plameny, které šlehaly do všech stran a olizovaly i Kaizerovu srst.
Připadal si najednou beznadějný, co může dělat proti ohni? Žádnou vodu tu přeci neměl. A ke všemu Golden už začínal prohrávat. Kaizer ještě nikdy tak silnou beznaděj necítil, co má teď dělat? Přepadl ho strach a zoufalství. Kazanin oheň byl stále větší a větší, Kaizer před ním musel pořád ustupovat a tlačit se ke stěně. Už to nebyl ani oheň, byl to obrovský plamen, tisknoucí všechny v jeho blízkosti ke stěně. Vydával obrovský žár a strašně silné světlo. Každý, i Kazanini zbylí ochránci věděli, že uhoří. Kaizer přestal doufat v sám sebe, vždy byl oblíbený velký vůdce, ale pak se stala ta nehoda, Kazana upálila celou jeho smečku, za to ji nenávidí a už dlouho ji pronásleduje, v obrovské touze po pomstě. Před očima mu přeběhl celý život. A pak si vzpomněl na Lowret, zklame ji, zemře a on jí slíbil, že se vrátí bez jediného škrábance. Do očí mu vpluly slzy, ale snažil se je potlačit. Už se nemohl nalepit víc ke stěně a snažil se vyškrábat nahoru, ven na čerství vzduch. V celé sopce teď hořelo, nikdo by to nedokázal uhasit, žádný člověk ani obyčejný vlk, leda, že by měli kouzelnou schopnost všech živlů. Najednou byl všemu konec, oheň uhasl a Kazana zůstala ležet jako mrtvá. Všem se ulevilo. Golden stál těsně nad vroucím mořem lávy. Ale hned jak oheň uhasl, vykročil vpřed, protože by tam jinak spadl. Kaizer už byl u Kazany.
"Tak co? kdo je tu slaboch a ubožák?!" Řekl povýšeně. Ona jen zamrkala a pak jí spadla hlava do strany.
"Je úplně vysílená, použila své moci najednou až mnoho!" Vykřikl Kaizer radostně.
"Podívej!" Křikl Golden a ukázal na dva asi tak stejně staré vlky jako jsou oni. Podle všeho sourozenci. Oba k nim přiběhli.Měli stejnou barvu srsti - stříbrnou a i stejné oči - světle modré.
"Prosím, nebijte nás." Řekla vlčice.
"Ne, ne! My jsme hodní, půjdete s námi?"
"Kazana nás týrala a mučila. Byl by pro nás trest tady zůstat ještě další dobu."
"Nebojte se, my vás dostaneme do bezpečí! Určitě víte kde Kazana má vlčí přívěšky že?"
"Ano, schovává je na dně té lávy."
"A jak se k nim dostaneme?"
"Ne nadarmo se jmenuji Elektra." Řekla a v očích se jí zajiskřilo.
"Máš sílu elektřiny?"
"Ano a můj bratr Volt také."
"Já jsem Kaizer a tohle je Golden. Musíme získat ty přívěšky, proměnit se a letět ke zbytku naší výpravy."
"Tak dobře, zkusím použít blesk, možná se mi podaří nějak zelektrizovat tu lávu."
"Pomůžu ti." Nabídl se Volt. Oba tedy šli ke kraji ohnivé vody a společně do ní pustily silný výboj elektřiny. Nikdo z nich netušili co se stane. Kupodivu se láva rozestoupila. Kaizer pak pro přívěšky slezl a nakonec si šli všichni odpočinout. Ráno zase mohli vyrazit k řece Thaiře za Lowret a Kélem a konečně spojit moc přívěšků.

16. kapitola - Sen (Druhý život)

5. října 2009 v 17:59 | Akéla |  Příběhy
Megri spala klidně, ale jen do té doby, doku se jí nezačal zdát sen. Stála osamocená na pláni. Na černém nebi zářil úplněk a hvězd nebylo vidět. Pak se najednou všude kolem ní rozlila bílá záře. Viděla Lowret. Krásnější než kdy před tím a říkala :
"Neboj se o mne mami, možná se zase jednou shledáme, v příštím životě. Hlavně nebuď smutná, nechci aby ses kvůli mně trápila, naše cesta byla nádherná, ale pak se to stalo. Ani nevím jak. Teď vás opustím, ale jen na malý okamžik, zase se vrátím. Má podoba bude jiná, budu úplně jiná, ale moje duše zůstane stejná. Neboj se o mne, netrap se, zase se shledáme... a pak záře zmizela a Lowret s ní.
"LOWRET! VRAŤ SE!" Zakřičela najednou ze spaní. Všichni se probudili.
"Megri, probuď se, no tak, vstávej!" Cloumal s ní Korso.
"Lowret!" Křičela dál a nechtěla se probudit.
"Megri prober se slyšíš!" Křičel Korso a cloumal s ní ze všech sil.
"Je mrtvá Korso! Je mrtvá! Přišla se, se mnou rozloučit!" Vzlykala když se probudila.
"Ne, to není." Odmítal připustit.
"Nikdo nevíme kde je."
"Říkám ti, je mrtvá, odešla od nás, rozloučila se, se mnou! Říkám ti, že je to pravda!"
"Megri přestaň!" Zařval až sebou škubla.
"Nikdo nevíme kde je nebo co s ní je, ale šla obletět celou Kélii!"
"No právě! Už měla být tady!" Křičela hystericky.
"Uklidni se ano? Není mrtvá." Začal ji uklidňovat.
"Proč by se mi to zdálo?"
"Není mrtvá." Opakoval.
"Ale ten sen..."
"Není mrtvá." Chtěl její myšlenky obrátit.
"Ale je!"
"Není mrtvá." Pořád opakoval.
"Opakuj po mě Megri: Lowret není mrtvá."
"Lowret je mrtvá."
"Ne Lowret NENÍ mrtvá."
"Tak dobře, Lowret není mrtvá."
"Dobře a ještě jednou." Pořád to měla opakovat a nakonec se to Korsovi podařilo, obrátil její myšlenky. Všichni šli zase klidně spát a Megri také. Ráno ani nevěděla, že se jí něco takového zdálo.

15. kapitola - Nebezpečí (Druhý život)

5. října 2009 v 17:59 | Akéla |  Příběhy
Ráno bylo deštivé a chladné. Mraky v dálce byly ještě temnější. Hnala se na ně i bouřka.
"Dnes nám to počasí opravdu přeje!" Rozvztekal se Kaizer.
"Ale no tak! Přeci se nenecháš vyvést z míry jenom obyčejným deštěm?" Konejšila ho Lowret.
"Myslel jsem, že bychom mohli letět."
"Já také, ale co můžeme dělat? Proti síle přírody jsme teď úplně bezmocní."
"Sakra! Zase leje!" Postěžoval si Kélo.
"Tak nebuďte hned vzteklí, Kaizere, řekni zase nějaký vtip."
"Zrovna mě nic nenapadá." Řekl jedovatě.
"Nebuďte takový! To vám nesluší! Kaizere, takhle tě neznám."
"Já nejsem jen veselý kašpárek co se pořád směje víš? Umím být i pěkně protivný."
"Vidím." Radši ho nechala na pokoji.
"Zdá se mi to nebo jsou skoro všichni vlastníci přívěšků vlci?"
"Pokud ovšem nejsme obojpohlavní." Ozval se Kaizerův hlas.
"To se ti povedlo!" Rozesmála se Lowret, ale i Kélo s Goldenem.
"Měli bychom jít." Řekl už uklidněným hlasem Kélo.
"Jo, to je pravd." Přisvědčila Lowret.
"Ale kam vlastně jdeme?" Optal se Golden.
"To by mě taky zajímalo." Přitakal Kaizer.
"Je nebezpečné jít lesem za bouřky, takže bychom měli jít severně na Kélskou nížinu."
"Jak vidíš, jenom prší." Ale jen co to dořekl krajinu ozářil blesk a po něm se ozvala hromová rána.
"No super, teď jsme u obrovské vodní plochy v lese!" Řekl Kaizer ironicky.
"Ale, ale! Koukněme na koho jsme narazili! Kaizer a jeho malá smečka?" Ozvalo se odněkud z lesa.
"To snad není pravda!" Vyjekl když uviděl hnědorudou vlčici přicházet až k nim.
"Nazvi si to jak chceš, nejlíp noční můra!" Zařvala.
"Kazana?" zašeptla k němu Lowret.
"Jo." Řekl nepřátelsky.
"Vy hledáte přívěšky? A... vidím, že máte čtyři! Ale ty zbylé tři nezískáte!"
"To není možné!"
"Ale je můj drahý, jen se podívej!" Kazana měla ty zbylé tři přívěšky celou dobu u sebe, jeden měl na krku hnědý vlk za ní, druhý černý vlk a ten třetí měla ona. Všichni čtyři vlci se pohotově proměnili.
"Nemusíte se bát, my vás jenom zabijeme a to, že vám ty přívěšky vezmeme pak ani nezjistíte."
"Smyslu života nerozumíš ty jedna mrcho!" Zařvala odvážně Lowret a předstoupila před Kaizera.
"Tak mrcho jo? To mi zaplatíš!" Drápla ji přes obličej až upadla. Kaizer okamžitě vystartoval.
"Ale no tak, ty by sis dovolil napadnou vlčici? No že se nestydíš ty mizero jeden!"
"Vlčici? Tys řekla vlčici? To se divím, že se tak nazýváš!" Skočil proti ní. Kazana ho srazila k zemi. Málem si zlomil křídla. Těžce vstal a nasál vzduch do plic. Kazana se mezitím proměnila a Lowret vstala. Kélo s Goldenem skočili před ni.
"Ale copak Kaizere, došel ti dech?" Pokračovala dál v provokacích. Po jejích slovech znovu vyrazil kupředu a tentokrát od něj tvrdou ránu schytala ona.
"No to se mi ještě nestalo!" Zakřičela a znovu udeřil blesk.
"Chyť si mě Kazano!" Vyzval ji.
"Co že?"
"Tak pojď!" To už byl ve vzduchu. Kazana vzlétla též. Kaizer letěl výš a výš, kolem něj létaly blesky a ohlušovaly ho hromy. Pak až nabral dostatečnou výšku se pustil střemhlavým volným pádem přímo proti ní. Natáhl před sebe přední tlapy a v plné rychlosti do ní narazil. Padala k zemi, ale vzpamatovala se a nabrala výšku. Dole také začal zuřit boj. Lowret se vrhla po krku světlehnědému vlku co neměl přívěšek. Její stisk byl pevný, vlk se vzpíral, ale Lowret nepovolovala. Nakonec se v jejích čelistech zardousil a klesl mrtví na zem.
"Ať je tvá duše v příštím životě dobrá." Řekla a pak se znovu vrhla do boje, protože jiný vlk se jí snažil napadnout zezadu. Golden bojoval jako lev, utržil plno škrábanců a kousanců, ale nebylo to nic vážného. Pořád se mu nedařilo vlka zabít. Kélo si také nevedl vůbec špatně, útočil na protivníka ze vzduchu a to mu dávalo výhodu. Dva vlci, kteří měli přívěšek ho ale takhle bojovat dlouho nenechali. Stejně jako Kaizer se proti němu řítil dolů jeden z nich a ten druhý napadal Lowret. Kaizer měl boj netěžší, musel čelit nebezpečí blesků a Kazaniným tvrdým útokům. Vlk co útočil na Lowret jí z krku strhl přívěšek a v tom okamžiku jí křídla zmizela. Kaizer na chvíli nechal boje s Kazanou, letěl dolů na pomoc Lowret. Drápl vlka do zad a pak ho odhodil.
"Jsi v pořádku?"
"Ano, jen mi strhl přívěšek."
"Tak dobře..." větu nedořekl, Lowret ho přerušila.
"Pozor!" Jenomže to stejně nepomohlo, Kazana do něj vrazila a on spadl na zem. Lowret si nandala přívěšek, proměnila se a zamířila si to rovnou k ní. Kaizer se praštil do hlavy, měl rozmazaný obraz a slyšel jen vzdálené zvuky. Také uslyšel Lowretin hlas volající o pomoc. Napříč bolesti hlavy vystartoval a Kazaně útok oplatil. Pak se mu zamotala hlava a padal dolů. Pak už byla jen tma.

14. kapitola - Trojí síla (Druhý život)

5. října 2009 v 17:57 | Akéla |  Příběhy
Lowret, Kaizer a Golden už byli dávno na cestě. Ani jeden z nich však nevěděl, kde se nachází čtvrtý přívěšek. Dnes šli pěšky. Let je stojí až mnoho úsilí, sice doletí dál, ale za tu únavu to nestojí. Rozhodli se dalšího nositele hledat u největšího jezera Kélie, u Aiwet.
"Nechci ani pomyslet na to, že tam přijdeme, budeme hledat až do večera a pak zjistíme, že se ten čtvrtý přívěšek nachází někde u pohoří Aquel."
"Ha! To by bylo dost ironické, nemyslíte?" Zasmál se Kaizer.
"Tak to bych se na to vykašlal, Aquel je daleko a navíc tam žije Kazana a její smečka." Lowret si začala všímat jak Golden jedná pesimisticky.
"Radši na to nebudeme myslet." Poznamenala.
"Dobrý nápad. Nemáte hlad? Já teda jako vlk!" začal se zase smát.
"Ty tvoje vtípky nemají konce Kaizere."
"Já toho nechám jestli ti to vadí."
"Ani v nejmenším, ráda se zasměji!"
"No tak dobře, ale měli bychom najít něco k jídlu dřív, než váš Kaizer uloví, třeba tady Lowret."
"Hele, jak to myslíš?"
"Každá vlčice má své osobní kouzlo, ale vlci mezi něž patřím i já mají hlad."
"Aha, tím chceš říct, že se ti líbím?" Jejich rozhovor ale bavil hlavně Goldena.
"Co tě to napadlo?!" Teď už se Golden neudržel a vybuchl smíchy.
"Čemu se směješ?" Pohled na smějícího se přítele je také rozesmál. Dnes byl veselý den. Už byli skoro u jezera. Dělil je jen malý kousíček ani ne jedna míle.
"Pojďte rychle, čtvrtý přívěšek už na nás čeká!" Vyzval je Golden.
"Ne, čeká na nás jídlo a voda." Opravil ho Kaizer.
"No, ale stejně by bylo lepší, kdyby tam bylo všechno, nechtěla bych se zase vracet." Vlci běželi, hbitě se vyhýbali kmenům stromů, přeskakovali různé překážky, jako například kámen nebo stružku. Kaizer je rád středem pozornosti i když nemá smečku. Běžel vedle Lowret, Golden se hnal před nimi. Kaizer hleděl na Lowret a chtěl jí něco říct, ale místo toho napálil do stromu.
"Není ti nic?" Kaizer se místo odpovědi dal zase do hrozného smíchu.
"Ty jsi ale smíšek." Řekla a rozeběhla se. Závodila s Goldenem. Brzy doběhli na místo. Ani jeden z nich se nezastavil a všichni vběhli do vody. Jezero bylo hluboké a jeho druhý břeh nebyl vůbec vidět, bylo jako moře se sladkou vodou.
"Hej! Víte co mě napadlo?"
"Co?" řekli vlci dvojhlasně.
"Pojďte na souš tam vám to řeknu." Všichni tedy vylezli a oklepali se.
"Ty přívěšky... pokud se spojí moc všech sedmi přívěšků dá to každému nositeli moc."
"No..." Řekl Kaizer.
"A v tom případě mají dohromady různou sílu. Mohli bychom moc našich tří přívěšků spojit a najít tak i ty ostatní."
"To je geniální!" Vyhrkl Golden.
"Já vím." Odpověděla Lowret.
"Ale jak tu moc spojit?" Zeptal se Kaizer.
"Dejte mi ty přívěšky." Oba jí je tedy odevzdali a Lowret si je nandala na krk. Uchopila dva v levé tlapě a zbylý jeden v pravé. Zavřela oči a soustředila se. Pak je pustila a přívěšky na jejím krku vzlétly, kolem Lowret se utvořil jakýsi průhledný obal. Asi pět minut na ni zírali jak se soustředí. Potom otevřela oči, sundala si dva přívěšky a vrátila je vlkům.
"Špatné zprávy."
"Jaké to bylo?"
"Viděla jsem obraz a slyšela jsem hlas. Říkal, že nejde najít zbytek jen se třmi přívěšky, musíme jich mít pět." Řekla zoufale.
"Jak máme v tak velkém prostoru najít tak malé věci?"
"Tak to nevím, ale je mi to jedno, musíme je najít za každou cenu, už kvůli Kazaně a její smečce." Řekla odhodlaně.
"A co tvůj bratr?"
"Ano, také kvůli jemu." Řekla neobvykle sklesle.
"Zkusíme hledat ten čtvrtý tady u jezera." Proměnili se a začali. Lowret a Golden prohledávali břehy a Kaizer blízké okolí. Nastalo pozdní odpoledne a vlci ještě nic nenašli. Snad se nevyplní ta Lowretina myšlenka. Byli unavení, ale nevzdávali to. Až nakonec Golden všechny přivolal k nějaké noře.
"Myslíš, že by tu mohl někdo bydlet?" Zeptal se Kaizer.
"Ano, vždyť si také vyhrabáváme nory." Odpověděla Lowret.
"Jsou tu stopy a podle všeho čerstvé."
"Je tu někdo? Halo!" Zakřičela Lowret na celé okolí. Nic se dlouho neozývalo.
"Kdo je tu?" Ozval se cizí hlas.
"Jsme Lowret, Kaizer a Golden, neboj se nás."

"Já se nebojím." Teď se hlas ozval v těsné blízkosti. Stál za nimi malý okřídlený vlk. Měl bílou srst, stříbrné oči a vypadal tak na jeden rok.
"Já jsem Kélo."
"My jsme ho našli!" Vykřikla radostně.
"Vy jste mě hledali?"
"Ano. Tedy nevěděli jsme koho přesně hledáme... no to je jedno, nebudu to zbytečně rozvádět. Řeknu to stručně: Snažíme se sehnat všechny nositele Vlčích přívěšků."
"Všiml jsem si že, máte všichni tři přívěšek."
"Chceme abys šel s námi a pomohl nám najít už jen zbylé tři."
"Tak dobrá." Kélo vůbec neprotestoval a to je těšilo. Usadili se u jezera a brzy usnuli.

13. kapitola - Na Západním cípu (Druhý život)

5. října 2009 v 17:56 | Akéla |  Příběhy
Už se stmívalo. Všichni vlci přemýšleli, kde teď asi Lowret je, všichni si kladli stejnou otázku, kdy se vrátí? Její nepřítomnost poznamenala chování některých z nich. Megri byla strašně nervózní a často plakala. To u ní bylo vzácné jako voda na poušti. Měla tvrdou povahu a vždy si vším byla jistá, ale teď? Její spánek zneklidňovaly strašlivé noční můry, byla méně sebejistá, taková roztěkaná, ale především teď hodně citlivá. Korso byl zase zasmušilý, trápilo ho, že se s Lowret pohádal. Začínal její slova brát za pravdu. Azuro se utopil úmyslně. Loen se zase málo ukazovala před očima sourozenců a rodičů, byla věčně zalezlá v noře, nebo bloumala po lese. Některé však nic netrápilo, třeba Erbiho. Ten měl stále radost ze života a doufal v sestřin úspěch, očekával, že se brzy vrátí a bude mu její zážitky vyprávět každou noc před spaním. Tolik se na ní těšil. Ani Kaira nebyla bůhvíjak zarmoucená, dováděla s Erbim a byla pořád aktivní. Akorát si vyčítala, že se nerozhodla odejít s Lowret. I když, to by nešlo. Říkala si často. Na všechny to mělo nějaký vliv, ale Megri na tom byla nejhůř. Slunce už zapadlo a vlci se zase přišli ohřát ke Kaiřinému ohni. Sedli si kolem něj do kruhu. Vždy si povídali a od Lowretiného odchodu se jí vždy týkalo téma. Teď ale bylo v kruhu ticho.
"Kdy už přijde mami?" Prolomil ho Erbi.
"Nevím, brzy..." Odpověděla nejistě a pohlédla na Korsa.
"Děti! Nebuďte smutní, myslete na to jak vám bude vyprávět všechno co zažila, určitě to bude zábavné. Představte si jaké by to bylo, vlastnit jeden takový přívěšek a být na jejím místě. Mohli byste se podívat i do zemí za mořem, přesně jako Lowret prozkoumat celou Kélii, ale co by na tom bylo nejkrásnější, ten výhled. Nedovedu si ani představit jaké to je mít pod sebou takřka celý svět, vidět ho z ptačí perspektivy. Musí to být naprosto fantastické a proto naší Lowret musíme přát štěstí, nevidět její výpravu černě, musíme z toho mít radost!" Snažil se je povzbudit Korso. Nejspíš to na některé zapůsobilo, dokonce i Megri se začala usmívat a dodala:
"Táta má pravdu, musí to být nádhera. " Podívala se na malou vlčici, o něco mladší než je Erbi. Zrovna předváděl let. Snažila si stoupnout na zadní a zamávat předními, ale nepodařilo se jí a skončila na zemi. Dala se do breku. Megri do ní jemně šťouchla čumákem aby jí pomohla vstát a políbila ji aby přestala brečet.
"Lolo, jsi přeci už velká holčička, není proč plakat."
"Hm."
"Tak všichni do pelíšků! Honem spát!" Zakřičela Megri. Všichni vstali a ulehli v norách. Dnes Megri spala klidně, žádné noční můry její spánek nepřerušovaly

12. kapitola - Dlouhé přesvědčování (Druhý život)

5. října 2009 v 17:55 | Akéla |  Příběhy
Lowret se probudila v noci. Tahle pláž byla skoro jako poušť, obrovská a vyprahlá, táhla se po téměř celém východu a končila až na severu.
"Kaizere, vstávej." Zašeptala a trochu s ním zacloumala. Nereagoval a tak zvýšila hlas.
"Vstávej už konečně." Zacloumala s ním ještě silněji a on konečně ospale otevřel oči.
"Co je?" zahuhlal.
"Já nevím, připadalo mi, že tu někdo kolem nás obcházel."
"Sakra! Asi nás pronásledují!"
"Kdo?"
"Kazana a její smečka. Jsou to moji nepřátelé a hledají vlčí přívěšky. Chtějí zabít všechny nositele, ukrást jim přívěšky a Kazana pak jejich moc využije ke zničení zbylých vlků aby byla královnou vlčího národa, aby byla velká matka všech."
"To je strašné!"
"Taky si myslím."
"Je jich asi pět. Jestli se utkáme v boji, tak máme velmi malou šanci."
"A co když to nebyli oni?"
"Tak máme velké štěstí."
"Až se rozední, měli bychom se podívat na ty stopy."
"Tak pojď zase spát, odhaduji, že je tak chvilka po půlnoci."
"Hm..." Pak si oba zase lehli a probudil je až hřejivý dotyk slunce. Vstali nastejno. Kolem nich byly vlčí stopy, všude...
"Kazana má úplně jiné stopy, ne tak hluboké a velké, její kroky jsou lehké a má malé tlapy."
"Uf..." oddychla si když se konečně přesvědčili, že jim toto nebezpečí nehrozí. Šli hodně u kraje lesa aby se alespoň trochu shladili ve stínu stromů. Cestou si povídali o různých věcech, hlavně se pořádně seznámili.
"Nechceš teď letět?" Navrhl Kaizer.
"Bude to rychlejší." Odvětila Lowret a oba se proměnili. Teď měli celou pláž pod sebou. Byla neuvěřitelně veliká, s velikostí pouště se sice rovnat nemohla, ale to byla ta světlá stránka, ještě že tak velká není. Kaizer najednou uviděl pohybující se siluetu.
"Koukej támhle dolů, to bude určitě ten vlk, nikdo jiný tu myslím nežije." Klesli níž. Vlk měl zlatavou, dlouhou srst. Vypadal tak na tři roky, takže už byl dospělý. Oči měl světle hnědé, byl vysoký a statný. Lowret a Kaizer se snesli přímo k němu. Vlk se docela podivil, ale nebylo to na něm vidět.
"Ahoj Goldene, přicházíme za tebou s maličkatou prosbou. Jo, mimochodem, tohle je Lowret." Začal.
"Poprosit mě o něco?" Už nedokázal skrývat svůj údiv.
"Přesně tak." Přisvědčila Lowret a proměnila se.
"Vím o co vám jde!" Zavrčel najednou.
"Ano. Moc všech vlčích přívěšků dohromady nám všem dá nepředstavitelnou moc, jako jediní na světě budeme vládnout dvěma silami, a to těmi nejmocnějšími. Všemi živli a časem, dovedeš si to představit?"
"Ne. Kliďte se odsud!" Vrčel výhrůžně."
"Pan "Zlatý" je pěkně tvrdý oříšek." Zašeptala Kaizerovi Lowret.
"Jmenuji se Golden!" Zřejmě ji slyšel.
"Tak to se omlouvám." Řekla se špetkou ironie v hlase.
"No tak, no tak! Klid." Snažil se zachránit situaci Kaizer. Na štěstí se mu to povedlo.
"Nemám zapotřebí se hádat."
"Hm!" udělala namyšleně Lowret.
"Proč se k nám nechceš přidat?"
"Co já vím? Nechci se prostě ukazovat před vlky!"
"To už je přeci minulostí, musíš teď myslet na přítomnost.."
"No a co?"
"Nemáš jinou možnost."
"Jak to?" Kaizer se ušklíbl.
"Protože pak si ten přívěšek vezmeme sami."
"Uklidni se! Sám jsi říkal jak hrozný má Kazana plán!"
"Máš pravdu Lowret, jednám trochu přehnaně."
"Prosím, přidej se k nám Goldene, musí přeci existovat něco, co bys chtěl změnit, v životě uděláme spoustu chyb a některé nejdou jen tak lehko nepravit. Kdybys měl možnost přenést se do minulosti, mohl bys všechny své velké chyby napravit. A copak tě neláká zjistit co tě čeká? Nebo jak bude vypadat Kélie za několik tisíc let? Probuď v sobě tu zvědavost, nebuď tak uzavřený, komunikuj s okolním světem..."
"Tak dost!" Zařval na ni až sebou škubla.
"Po tom co jsem prožil mě chce někdo zpět?"
"O čem to mluvíš?" Kaizer do ní mírně šťouchl tlapou, zřejmě znal jeho minulost.
"Prosím, víš jak bys byl mocný? Už by na tebe vlci nezírali tak opovržlivě."
"Ne! Já s vámi nejdu! Jste blázni!" Vzpouzel se, ale v nitru se přemáhal, silně ho to k nim táhlo, chtěl jít s nimi.
"Tak my půjdeme. S bohem Goldene." Kaizer věděl co na něj platí, věděl, že uvnitř sebe svádí boj. Vzlétli. Golden je dlouho sledoval a pak se mu ztratili z očí.
"Proč jsme odletěli?" Zeptala se Lowret nechápavě.
"Tak se podívej za sebe..." otočila se a radostí málem přestala máchat křídly.
"Znáš ho viď?" Kaizer jen přikývl. Golden se za nimi hnal jako splašený. Divoce máchal zlatými křídly a vířil kolem sebe vichr. Pak společně pokračovali dál. Na večer se usídlili v lese.

11. kapitola - Pohoří Aquel (Druhý život)

5. října 2009 v 17:54 | Akéla |  Příběhy
Když se probudila, bylo už dopoledne. Včera byla opravdu unavená a tak se jí nemůžeme divit. Opět se proměnila a vydala se vstříc novému poznání. Měla namířeno na pohoří Aquel a horu Bellu, kde pramení řeka Thaira. Už nebyla daleko, za necelé dvě hodiny už spatřila vrchol nejvyšší hory na jejich planetě, na planetě Ibrix. Už tam skoro byla, každou vteřinou se k Belle přibližovala. Až tam nakonec opravdu doletěla. Chtěla jít až na vrchol, ale podmínky, které tam panovaly jí to nedovolovaly a tak vystoupila do pěti tisíců metrů. Tam také spatřila pramen řeky po kterém se chtěla vydat a ten by jí dovedl k jezeru Aiwet. Pod úpatím hory si odpočinula, tři a půl hodiny letu v kuse, to není jen tak! Všechno jí bolelo, ale co mohla dělat? Na malou chvíli usnula, ale pak jí někdo probudil. Byl to nějaký vlk.
"Vstávej, copak ses zbláznila?" Lowret se na něj ospale podívala a zamumlala.
"Ještě pět minut mami."
"Sakra probuď se! Já nejsem tvoje máma!" Křikl a Lowret si to konečně uvědomila. Nad ní stál černý vlk, stejně jako ona. Měl tmavé oči a vypadal docela nebezpečně.
"Omlouvám se zdálo se mi.."
"To je přeci jedno, pojď semnou."
"A kam?"
"Do bezpečí." Zašeptal a vytáhl ji na nohy.
"Ach jo! A kdo jsi?"
"Zrovna jsem se tě chtěl zeptat na totéž ." Odvětil.
"Jsem Lowret, pocházím ze Západního cípu."
"Já se jmenuji Kaizer. Proč nejsi se svojí smečkou?"
"Rozhodla jsem se něco zjistit o Kélii, došlo mi totiž, že bych měla vědět víc."
"Aha, takže cesta."
"Ano, přesně tak." Kaizer už nic neříkal, jen pokynul hlavou aby šla s ním. Šli pořád po proudu Thairy. Najednou se zastavili a začal vysvětlovat.
"Bella je nebezpečné místo pro toho, kdo přesně nezná její nástrahy a nebezpečí. Znám asi pět příběhů kde vlci u Belly usnuli a za spánku je sežrali netvorové žijící na tomto pohoří. Také jsem si všiml tvého přívěšku, je jich sedm nemýlím se?"
"Ano, jsou vzácné, daroval mi ho přítel, přesně před tím než..."
"Nemluv o tom, vím co máš namysli."
"Děkuji, ztratila jsem dva blízké. Jeden z nich byl i můj bratr Sparks. Znala jsem ho jen jeden den a jednu noc, pak přímo před mýma očima i se svojí matkou odešel zpět do své galaxie kde zemřel, protože jeho čas vyprchal..."
"To je mi moc líto."
"Hm..."
"Já mám také vlčí přívěšek, sháním všechny vlky co je vlastní."
"A proč?"
"Protože kdyby se spojila síla všech přívěšků, stalo by se něco neuvěřitelného, nás sedm by vládlo všem živlům a času."
"To je neuvěřitelné!"
"Ano je, a přes to skutečné. Pomoz mi prosím najít těch zbylých pět vlků, umíš si to představit?"
"Mohla bych se přenést za Sparksem a tam ještě vrátit čas!" Vykřikla s novou nadějí.
"Ano. A já bych se mohl přenést do minulosti a napravit všechny mé chyby, neměl jsem se tehdy přidat ke zlu."
"Ty jsi patřil ke zlu?"
"Je to tak, ale časy se mění a já pochopil, že zlo je špatné."
"Ale stejně by bez něj nemohlo dobro existovat."
"To máš pravdu." Už bylo odpoledne.
"Kam máš vlastně namířeno?"
"Chtěla jsem teď jít po proudu řeky k jezeru Aiwet, doletět k Sintee a pak se vrátit domů."
"Dlouhá cesta a moc komplikovaná."
"Bude ještě delší."
"To jo. Vím kde je třetí přívěšek, ale bude těžké toho vlka dostat na naši stranu."
"Je na bílé pláži."
"Tak daleko?!"
"Když poletíme, bude to trvat tak jeden a půl dne."
"Hm, tak dobře."
"Vyrazíme zítra."
"Teď bychom měli nabrat dostatek energie."
"Nejdřív ale musíme jít pryč z pohoří, žijí tu opravdoví netvoři, nemají slitování a svou kořist většinou napadají ve spánku." Vzlétli a za docela dlouhou dobu konečně zase přistáli. Kousek Bílé pláže se napojuje na pohoří a tam se právě usadili. Lowret si začala do jemného krásně bílého písku vyhrabávat noru.
"Co to děláš?"
"No co bych asi dělala, vyhrabávám si noru, copak jsi to nikdy nedělal?"
"Ne, a v písku bych to ani nezkoušel, nevyhrabeš ji." Lowret se na něj jen ušklíbla, jako by říkala: Tak schválně! Kaizer měl pravdu, písek byl i v hloubce půl metru stále suchý a Lowret nemohla hrabat šikmo, vznikala jí jakási jáma ve které by se určitě před deštěm neschovala.
"Vzdávám to! Máš pravdu, nejde to." Uznala smutně.
"Jednoduše si někam lehni, nejlépe pod strom." Poradil jí. Usoudila, že to bude rozumnější a jednodušší řešení. Oba dva usnuli rychle. Dnes na inkoustové obloze zářil úplněk. Tady bylo zvláštní ticho, nikde žádní vlci nevyli.

10. kapitola - Velký les (Druhý život)

5. října 2009 v 17:53 | Akéla |  Příběhy
Hned ráno se Lowret poměnila a vyrazila. Měla v plánu letět nad
Velkým lesem - největším lesem v celé Kélii, Pak se podívat na nejvyšší pohoří a jeho horu Bellu, která má neuvěřitelných devět tisíc devět set devadesát devět metrů nad mořem. Letět po proudu nejdelší a největší řeky Thairy, spatřit největší jezero Aiwet a pro ni i její smečku již známé jezero Sintea a nakonec se vrátit domů. Měla toho hodně v plánu, protože zajímavých míst v Kélii je strašně mnoho.

Netrvalo ani pět minut a ocitla se nad velkým lesem. Bylo zvláštní a ohromující mít pod sebou celý Vlčí ostrov, viděla daleko, připadala si svobodná, mohla se pohybovat mnohem rychleji a zjistit toho plno o svém světě. Začínala si uvědomovat, že je všechno jiné než si představovala. Dřív si myslela, že jejich svět je mnohem menší, ale bylo to tím, že nikdy neopustila svůj rodný kraj. Snesla se níž, aby se alespoň trochu podívala pod koruny stromů lesa, ale náhle ucítila strašlivou bolest a začala padat. Slétla moc nízko a kvůli její nepozornosti narazila do stromu. Nějakým zázrakem se jí nic nestalo, jen jí bolelo místo kam jí větev šlehla. Na nějakou dobu se proměnila do normální podoby, usoudila, že bude rozumnější jít pěšky, než se snažit prohlédnout skrz koruny stromů aby spatřila nádheru tohoto místa. Všude kolem ní rostly různé druhy květin a docela často kolem ní proletěli i obří motýli. Tento svět neznal hranice, vše tu bylo větší než ve světě lidském. Velký les ale působil jen na Venek okouzlující, ve skutečnosti byly všechny ty pestrobarevné květiny jedovaté a v hvozdu se skrývali nebezpeční netvorové, třeba takoví, jako v Lowretiném snu. Zdržovala se na zemi dlouho, nemohla se vynadívat té nádhery. Najedou se ale tahle nádhera změnila v noční můru. Z křoví vyběhl stejný netvor jako z jejího snu. Byl celý černý, měl lví hlavu a jedovaté hadí zuby, jeho tělo bylo koňské. Řítil se na ni jako zběsilí, bažil po smrti a utrpení, chtěl do ní zarýt jeho jedovaté tesáky a sledovat jak jed pomalu proniká celým jejím tělem a Lowret umírá. Jenomže vlčice před ním neutíkala jako ve snu, zaútočila, ale pak jí hlavou bleskla otázka: Jak se mu můžu ubránit? Zakousla se mu do nohy, ale to nebylo nic platné, odkopl ji stranou a ona narazila do stromu. Naštěstí neztratila vědomí a proměnila se. Neváhala a vzlétla. Slyšela jen netvorův rozzuřený řev. Už byla na cestě skoro celý den. Přenesla se daleko od místa kde ji netvor napadl a vyčerpaná se usadila u řeky Thairy. Spala celou noc a zdálo se jí, že se už vrátila z výpravy a vypráví to rodině.