Spřátelíš??? Pokud chceš, tak Tady





27. kapitola - Konečně doma (Druhý život)

5. října 2009 v 18:08 | Akéla |  Příběhy
Dnešek je výjimečným dnem. Je jím, protože se sedm vlků právě blíží ke svému cíli. Krok za krokem jsou mu blíž. Právě kráčí po Megriině pastvině, jsou sice daleko, ale přes to blízko. Jinak to popsat snad ani nejde. V porovnání se vzdáleností, kde až byli je tohle nic. Když si vezmeme, že byli až na pohoří Aqel a to je od Západního cípu vzdáleno pět set mil, tak těch zbývajících šedesát už je jenom malý kousíček. Právě svítalo, kráčeli dlouhou, mokrou trávou pod pohořím Eliben. Schylovalo se ke konci léta a k začátku podzimu. Tráva žloutla a přibývalo dešťových srážek. Dnešek byl krásný, obloha jako vymetená a slunce zářilo sice zatím jen malou silou, ale hřálo. Vlci šli tiše, nikdo toto příjemné ranní ticho nechtěl prolomit hloupou otázkou: Jak je to ještě daleko? Nebo jinými slovy. Na pastvině se už pásly první zvířata. Ani si vlků nevšimla. Kdyby chtěli, byla by pro ně snadnou kořistí. Všichni měli hlad. Nikdo nic neříkal a tak šli hladoví dál. Byla blízko řeka Idena, řeka, která napájí celé pohoří, Západní cíp a pastvinu a také se jako jediná nevlévá do Thairy, ale táhne se po pastvině a u Západního cípu se vlévá do oceánu. S žízní se jít moc dlouho nedá a s hladem také ne.
"Nezastavíme se tu, mám docela žízeň a hlad." Ozval se Volt.
"Čteš mi myšlenky." Odpověděla Lowret. Tak tedy zastavili, napili se, něco si ulovili a odpočinuli si.
"Máme teď plno energie, nechcete naši pouť trochu popohnat tím, že bychom běželi?" Zeptal se Golden.
"No jasně, dáme si závod!" Zaradovala se Elektra přímo překypující energií.
"Já nepoběžím, nestačil bych vám." Zaskučel Kélo.
"Ale prosím tě, někdo musí být poslední, a ty to určitě nebudeš, už jsi mě viděl utíkat?" Dodala mu sebevědomí Arwen.
"Ne, určitě ale běháš skvěle." Odpověděl.
"To tak." Zasmála se.
"Kaizere, už jsem tě dlouho neslyšela říct nějaký vtip, vymysli něco, docela se nudíme." Vybízela ho Lowret.
"Já nevím, opravdu nevím..."
"Hele tak co bude? Poběžíme?" Ptal se netrpělivě Golden.
"Šetři si dech, už ti ho stejně moc nezbývá." Řekl Kaizer.
"Fakt moc vtipné." Hyhňala se Lowret.
"To jo." Odfrkl si Golden uraženě.
"Ale no tak! Přece nebudeš tak urážlivý! Jsi z nás nejstarší, tak..." Utěšoval ho Kaizer, ale větu nedořekl, protože ho Golden přerušil.
"Tak bych vás měl vést."
"Co je to s vámi?"
"Nic, jen mí přátelé nerespektují má přání."
"Dobře tedy, dáme si závod." Uspokojil ho Kaizer.
Vlci se postavili do řady vedle sebe.
"Tři-dva-jedna-TEĎ!" Odstartoval závod Volt. Běželi opravdu rychle. Na předních pozicích byl samozřejmě Kaizer, hned za ním Golden, třetí Lowret, ale tu předbíhala Elektra a nakonec běžela druhá, za Lowret běžel s vypláznutým jazykem Volt, v závěsu Kéla a hned za jeho ocasem Arwen, která Kélovi dávala nějakou šanci, ale přestávalo ji to bavit a předběhla ho. Nakonec to skončilo takhle:
1. Elektra
2. Kaizer
3. Golden
4. Lowret
5. Volt
6. Arwen
7. Kélo
"Já říkal, že budu poslední."
"Ale před tím jsi běžel přede mnou, vedl sis dobře."
"No jistě, jako předposlední."
"Jo! Jsem první!" Křičela radostně Elektra.
"Nechal jsem tě vyhrát." Řekl lživě Kaizer.
"Já bych ti moc nevěřila, už v půlce jsi vypadal dost hrozně, tím myslím, že jsi dýchal jako bys uběhl celou tu vzdálenost, co jsme uletěli."
"Tak to bych byl vážně machr."
"Moc bych na to nesázela, že bys to uběhl v kuse."
"Ale jo."
"Tak o co?"
"Nerad se sázím, dělám si samozřejmě srandu." Culil se na ni.
"No vidíš."
"Tak jdeme! Musíme jít dál, ztratili jsme plno času a teď ho musíme dohnat." Vybízela je Elektra, která toho ještě pořád neměla dost.
"Máš nějak moc energie sestřičko." Řekl pořád ještě udýchaný Volt.
"No tak! Copak je vám? Jdeme, chcete tam být ještě dneska ne?"
"Elektro, jenomže šedesát mil bychom měli ujít tak za tři dny."
"A uběhnout? Nebo rychlou chůzí, to by přeci byla polovina a to je den a půl."
"Všichni jsme unavení, ty si klidně běž, my za tebou přijdeme."
"Tak to tedy ne! Nesmíme se rozdělit, sedm je tisíckrát silnější než jedna, kdyby se jí něco stalo, já nevím, třeba by ji napadla Kazana, jak by se jí asi ubránila?"
"Kazana je mrtvá, na to nezapomeň." Připomněl Golden.
"No jo, ale co když ne?"
"Nech toho! Copak myslíš, že to přežila?"
"Nevím, pochybovat o tom nemohu, ale stejně..."
"Tak jdeme." Přerušila je Lowret.
Zase utichli. Elektra se nenechala odradit a běžela, kvůli ní běželi i ostatní i když někteří jen poklusem vzadu za ostatními. Megriina pastvina je obrovské a rovné území, vlci už viděli kraj lesa, který je počátkem Západního cípu. Slunce už pomalu zapadalo.
"Tak to jsme byli vážně rychlí, nevěděla jsem, že jsme za tři čtvrtě dne ušli čtyřicet mil."
"Řekl bych, že to bylo méně."
"Souhlasím."
"Jestli sebou hodíme, mohli bychom tam být dříve, než zapadne slunce, a panečku, to je nádhera dívat se na zapadající slunce ze Západního cípu. Jakoby zapadalo do oceánu." Ozvala se Lowret. Všichni přidali do kroku. Byli sice unavení, ale stačilo málo a jejich skrytá energie vyšla na povrch. Zvláštní den. Běželi tak rychle, brzy zmizeli v hvozdu, tam se nezastavovali. Někde v půlce přešli zase do kroku. Lowret začala z ničeho nic výt.
"Jsme jen dvě míle od našeho domova, pomozte mi, uslyší nás." U kraje lesa se zase rozeběhli a s vytím odtamtud vyběhli.
"Ahoj mami! Ahoj tati! Ahoj Loen! Ahoj všichni!" Křičela. Všichni se k ní radostně nahrnuli. Lowret si ale hned všimla, že Loen tam není.
"Kde je Loen mami?" Ostatní nechala na kraji lesa aby neudělala takový poplach.
"No víš holčičko, nevím jak ti to mám říct..."
"No co? Prostě to nějak řekni, kde je?"
"Pojď se mnou." Zavedla Lowret ze svahu dolů k oceánu, tam kde má Loen hrob.
"Cože? To není pravda!" Rozkřikla se a začaly jí téct slzy.
"Je to tak, byla tu Kazana..."
"Ta je přece mrtvá!"
"Ne, není, byla tu."
"Lžeš!" Odstrčila Megri stranou a běžela Loen hledat, když ji nenašla, zalezla do své nory a s nikým nemluvila, jako potom, co zemřel Azuro." Kaizer, Golden, Elektra, Volt, Kélo a Arwen byli v lese, bydleli tam týden, celou dobu, než se Lowret vzpamatovávala. Pak je konečně představila smečce.
"Mami, mám pro vás překvapení." Oznámila.
"Tak to jsem zvědavá."
"Zavolej tátu a pojďte se mnou." Zavedla je k lesu a tam zavila. Vlci přišli.
"Tak tohle jsou mí přátelé: Kaizer, Golden, Kélo, sourozenci Volt s Elektrou a Arwen.
"A kde máte ty přívěšky?"
"Jejich moc jsme odmítli a poslali je po řece Aaře."
"Ale proč?"
"Protože by se nás s nimi pět nespojilo, všechno ti vysvětlím pak. Můžou se přidat k nám do smečky?"
"No samozřejmě, buďte vítáni!" Vykřikla Megri a Korso na důkaz souhlasu zavyl.

Celá smečka pak vzrůstala a její počet měl mystické hodnoty. Vlci byli jako hvězdy na obloze, jako ztělesněná síla. Rodina se soužila s Lowretinými přáteli, neudělali tu chybu, jako po přijetí Azura. Lowret svůj vlčí život dožila spokojeně až do konce, dožila se vysokého věku. A až nadešel její čas, převtělila se do jiného těla. Vlci se nemohli pomstít za Loeninu smrt, protože Kazana odešla zpět do své sopky. A kupodivu Lowret, Kazana, Kaizer i Sparks žili opět vlčím životem. Vypadali jinak, jejich jména byla jiná, nic nebylo jako v minulém životě. Ani jejich vztahy mu neodpovídali, až na jeden. Sparks a Lowret byli sourozenci, vlastně dvojčata. Osud tomu chtěl. A neuvěřitelná věc je ta, že Kazana byla jejich sestrou a právě Lowretin velmi dobrý přítel Kaizer proti nim bojoval a chtěl je zabít. To, že dříve byli přátelé nikdy nezjistí. A co bylo se zbytkem smečky? Někdo se narodil jako lev, někdo jako ryba, druzí byli psem a nebo motýlem, no prostě každý byl jiný. Nikdo z nich nikdy nezjistí, jak to bylo před tím, nikdo z nich neví, že žijí druhým životem.


KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama