Spřátelíš??? Pokud chceš, tak Tady





5. kapitola - Korso (Druhý život)

5. října 2009 v 17:46 | Akéla |  Příběhy
Noc se pomalu rozplývala a slunce vycházelo. Lowret byla unavená, protože nedokázala usnout a bála se, co jí na to řeknou ostatní a hlavně Megri. Byla otočená zády k východu a přemýšlela, jestli se tu nemá zahrabat. Pak tam k ní vlezla Loen. Lowret nijak nereagovala a sestra hned poznala, že ji něco trápí.
"Co se stalo?" Zeptala se opatrně. Lowret neodpověděla.
"No ták, sestřičko." Při slově sestřičko jí bodlo u srdce, protože tohle slovo jí řekl i Sparks když odcházel.
"Můj bratr je mrtví." Ozvala se tiše.
"Erbi? To snad ne! Pro boha!"
"Ne Erbi, Sparks."
"To je kdo?"
"Můj, tvůj a všech ostatních bratr, akorát se nenarodil Megri, naší matce, ale jeho otec je i náš, Korso, vím kde je."
"Ty... víš... kde..." Koktala Loen.
"Jenomže Sparks je z jiné galaxie a z budoucnosti, přišel za otcem a Ivril, jeho matka a vládkyně modrého světla si pro něj přišla, v jejich galaxii plyne čas mnohem rychleji a jejich život skončil hned jak se tam vrátili, protože jim už čas vyprchal."
"Jestliže jsou z budoucnosti, teprve budou ty moje hloupá." Usmála se na ni povzbudivě a poté opustila noru. Jenomže Lowret měla pocit, že její sestra nic nechápe. Ve Sparksově galaxii plyne čas rychleji a tedy tam je budoucnost pro galaxii ve které žije Lowret, ale jestliže tam zemřel, neuvidí ho tady. Zní to složitě, ale je to srozumitelné a logické. Zalezlá stejně nevydržela celý den, rozhodla se pátrat po otci. Když skupina odešla na lov, tajně se vyplížila a vběhla do lesa. Ve vlčím táboře měla velkou šanci proniknou, protože všichni vlci odpočívali a mnozí i spali. Zato les navazoval na pastvinu, po které se teď prohánělo asi patnáct vlků a kdykoliv ji mohli spatřit. Naštěstí se dostala do lesa bez zpozorování a šla hlouběji. Už ani neslyšela své sourozence. Neustále očima pátrala po krajině, jestli náhodou neuvidí černý záblesk otcova těla mezi houštím. Jediné co o něm věděla, bylo, že má černou srst stejně jako ona. Vzhlédla ke korunám stromů, ale nezastavila se. Mezi listy prosvítala azurová obloha... Najednou Lowret spadla, nezakopla ani do ničeho nenarazila. Spadla do pasti. Byla to hluboká jáma a pád do ní ji omráčil. Byla tam dlouho. Pak když se začínala probouzet uslyšela ohlušující jekot, jako by jí z každé strany někdo řval do ucha. Nebyla schopná se pohnout a přemýšlela o tom, zda už není mrtvá. Měla zastřený zrak a viděla jen rozmazané a nezřetelné obrysy, byla unavená a k tomu ten strašný jekot! Měla pocit, že se jí v každém okamžiku rozskočí hlava, myslela, že už to nevydrží. Pak cítila, že ji někdo zvedá, že by si ji stahovaly drápy démonů do podsvětí? Ale proč, vždyť její duše se má znovu vtělit. Uviděla jen pohybující se obrys a pak už zavřela oči, přestala vnímat svět a usnula. Mezitím se vlci vrátili z lovu. Když se Lowret nepřišla najíst, hledali ji v její noře, když jí nenašli ani tma rozprchly se do stran a volali ji. Netušili kam šal, co se jí stalo a kde teď je. Celou krajinou se ozývalo zoufalé vlčí vytí a na něj žádná odpověď.

Lowret konečně otevřela oči, byla už tma. Ležela na zemi vystlané mechem a listím. Bolela ji hlava, ale ani to ji neodradilo aby zjistila kde je a co se vlastně stalo. Zjistila, že se nachází blízko u moře. Konkrétně na Západním cípu jak se tomuto místu říká. Je to vlastně velký zalesněný výběžek země nad moře do tvaru trojúhelníku. Na jeho kraji je malé holé místo porostlé jen trávou. Když na něj přicházela, její srdce se rozbušil, ale ne strachem, který teď prožívala nejčastěji, nýbrž radostí. Nad mořem stál černý vlk, byl k ní otočený zády a oči upíral na měsíc. Byl v polovině.
"Tati..." vydechla zasněně Lowret. Vlk se otočil. V jeho tváři se zračil smutek a zoufalství. Podíval se na ni tázavým pohledem.
"Já přeci nejsem tvůj otec, pád do té jamy ti asi poškodil paměť."
"Jmenuješ se Korso?"
"Co je tohle za otázku?"
"Tak ano nebo ne?" naléhala.
"K tvému překvapení ano, ale proč mě nazýváš otcem, přeci mám jen syna..."
"Jmenuji se Lowret. Tohle jméno ti nic neříká?"
"Ne."
"Tak dobře a co Megri, Loen, Erbi, Ares, Bela, Keli, Iray, Reon, Leo, Kaira... , ty neznáš?"
"Říkala jsi Megri?"
"Ano, je to moje matka a ti ostatní moji sourozenci."
"Megri..." začal, ale Lowret mu do toho skočila.
"Tys nás opustil že? Kvůli jiné, kvůli Ivril."
"Počkat, jak to, že toho o mně tolik víš?"
"Jsi můj otec. Všimla jsem si, že jsi smutný, já také. Vím proč."
"Hlavně to neříkej."
"Neboj se, i mně se po nich stýská." Pak se k němu přitiskla a začala plakat. Nedokázala se vyrovnat s tím, že její bratr odešel na smrt, že je pryč a možná navždy. Nedoufala v to, že by se s ním mohla ještě někdy vidět, tahle možnost neexistovala, alespoň pro ní. Korso to viděl jinak, doufal v to, že také získá moc modrého světla, protože právě to je spojeno s časem a dokázal by se přenést do galaxie kde žili Sparks a Ivril. Dlouho se takhle objímali a pak ještě hleděli na měsíc, ale pak je stejně přemohla únava a šli spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama