Spřátelíš??? Pokud chceš, tak Tady





8. kapitola - Nový přírůstek do rodiny (Druhý život)

5. října 2009 v 17:51 | Akéla |  Příběhy
Elwer i Loen se už dávno probudili, bylo pozdní odpoledne a vlci už byli i najedení. Lowret se ale den ode dne trápila víc a víc. Sužovaly ji vzpomínky na Sarkse. Pořád nemohla uvěřit, že je skutečně pryč, vždyť se viděli jen dvakrát, když jí pomohl lovit a tu noc kdy odešel, bylo to tak krátké, ani ho pořádně nepoznala. Zato Korso jakoby na Ivril zapomněl. Pravda je taková, že minulost mu v myšlenkách uschovala tak, aby až se znovu vrátí ke svým vlkům si zase vzpomněl, ale schválně udělala to, že až znovu najde Megri, Ivril mu z paměti zmizí aby se kvůli ní netrápil. Znala totiž jeho budoucnost, měla přeci vládu nad časem, to jí dovolovalo se podívat do jakékoliv doby. Lowret si s nikým nepovídala, nesmála se a skoro ani nejedla, byla jako přízrak. Chtěla se jít sama projít. Zašla do lesa ještě hlouběji, šla pořád dál, až došla na pastvinu kde loví, ale ani tam se nezastavovala a znovu se ocitla ve stínu korun stromů. Její procházka byla dlouhá. Sem tam popoběhla, pak se vlekla jako hlemýžď, ale vůbec se nezastavovala. Nevěděla jak je daleko, kolik vlastně ušla mil a nevěděla už ani kde se právě nachází. Pak uslyšela vrčení. Vylekala se a zastavila, začala se poplašeně rozhlížet. Nic neviděla, jen cítila dva jiné vlky. A také maso, čerstvé maso. Jenomže ten pravý strach teprve přišel, protože z povzdálí se začal ozývat štěkot, vrčení a také bolestivé kňučení. Nejspíš se ti dva vlci prali o maso. Konec souboje byl rychlý. Lwret chvíli váhala jestli tam má jít, ale nakonec svůj strach překonala a šla. Po druhém vlkovi nebylo ani stopy, ale ten jeden tam nehnutě ležel. Byl snad mrtví? Ne, naštěstí, jen zraněný.
"Jsi v pořádku?" zeptala se opatrně.
"Ne!!!" Zavrčel najednou hrubě.
"A mám ti pomoci?"
"Zranění se zahojí. Už zase mě porazil!"
"Kdo?"
"Do toho ti nic není!" řekl ostře. Měl hrubý hlas, ale Lowret cítila, že je ve skutečnosti milý, jen je teď rozzlobený, protože ho ten vlk obral o kořist.
"Tak dobře, jestli pomoc nepotřebuješ, já se vrátím na Západní cíp."
"Kam?"
"Na Západní cíp." Zopakovala.
"Ty jsi odtamtud?"
"Ano, včera jsme se tam i se smečkou, dá se říct přistěhovali."
"Já jsem se tam narodil."
"Opravdu?"
"Ano, byl to můj domov, ale naneštěstí mě vůdce vykázal."
"Vůdce? Proč neřekneš otec?"
"Nebyl to můj otec, tenhle mého otce zabil, aby se dostal do čela smečky."
"A máš matku?"
"Ta zemřela když mi bylo pět měsíců, spadla do vody na Západním cípu za velmi silného větru, byly to obrovské vlny a ty jí doslova umlátily o útes."
"To je mi líto."
"Chceš znovu patřit do smečky?"
"Co?"
"Ano, musel bys jít ale se mnou."
"A co tvůj otec."
"Ach, ten je neškodný!" Mávla tlapkou.
"Tak dobře, ale víš jak daleko je Západní cíp?"
"Ne."
"Nějakých dvacet mil."
"Tolik že jsem teď ušla?!"
"Ty jdeš odtamtud?"
"Šla jsem na procházku a bůhví kam bych až došla kdybych na tebe nenatrefila. Jak se vlastně jmenuješ?"
"Azuro, chtěl jsem se tě zeptat přesně na to samé." Zasmál se.
"Já jsem Lowret." Azuro vstal. Pochopila proč se tak jmenuje, měl totiž takovou světle modrou srst a krásné, křišťálové oči, na krku se mu skvěl přívěšek ve tvaru vlka. Hned se o něj zajímala.
"Co je to za přívěšek?"
"Ten je velmi vzácný, dokáže mi dát křídla."
"Opravdu?"
"Ano. Vlčí přívěšky ve tvaru vlka dokáží svému nositeli přičarovat křídla, ale pak existují i dračí a ty zase dodávají energii. "
Lowret toho zajímalo víc, ale Azuro jí toho víc povědět nechtěl, říkal:
"Všechno se dozvíš až budeme doma."
Šli hodně dlouho, ale nakonec tam přišli. Vlci však Azurovi nedůvěřovali. Nazývali ho špínou všeho vlčího národa, chovali k němu zášť, ale on se snažil být hodný. Jediná Lowret k němu chovala úctu a pochopení. Každý den mu vlci prováděli naschvály a Korso s Megri si ho nevšímali. Lowret nechápala proč ho nenávidí, že by kvůli tomu přívěšku? Kvůli barvě srsti? Ve světě vlků to není tak jako u lidí. Někteří lidé se posmívají těm, kteří se liší, ale vlci se tak nikdy nechovali. Den ode dne to s Azurem bylo horší. Začínal být agresivní a stejně jako nenáviděli oni jeho, on nenáviděl je. Dokonce i po Lowret vyjížděl nezvykle často. Byl mrzutý, nešťastný a ovládala ho zloba. Jednou, když zapadalo slunce, stál na útesu a sledoval ho. Měl plnou hlavu myšlenek. Vítr postupně chladl, slunce se ztrácelo, vál jemný vánek, přes to byly vlny divoké. Přišla za ním Lowret.
"Jsi v pořádku?" několik vteřin bylo ticho.
"Nech mě na pokoji!" Obořil se na ni náhle. Vyděšeně se stáhla.
"Chci ti jen pomoct."
"Já nepotřebuji pomoc! Nenávidím tuhle smečku!"
"A mne také nenávidíš?"
"Jsi jejich sestra ne?"
"Takže ano, chováš ke mně zášť!"
"Chci ti něco dát Lowret." Promluvil klidně. Začal si sundávat svůj přívěšek z krku.
"Ne, to ne!"
"Ale ano, vezmi si ho, já ho nepotřebuji a vím, že tobě se bude hodit víc."
"Ale... říkal jsi, že je tak vzácný."
"No právě, proto patří tobě." Když viděla, že se nedá odbýt, dar přijala. Nasadila si ho na krk. Najednou jí něco napadlo. Co když by mohla doletět až za Sparksem? Pak s ním ještě sledovala západ slunce a nakonec šla spát s ostatními.

Ráno bylo zatažené a chladné, místo slunečních paprsků je probudil déšť. Lowret jako obvykle každé ráno šla za Azurem, ale on ve své noře nebyl. Šla se podívat na útes. Když ho nenašla, vběhla do lesa a začala ho volat. Nic... Když se zeptala Loen, jestli ho náhodou neviděla, jen zakroutila hlavou a šla zase někam pryč. Poslední dobou se Lowret s rodinou vůbec nebavila, byla spíš s Azurem. Jenomže kde je teď? Kam zmizel? Že by od nich odešel? Hledala ho snad všude, dokonce i na místě kde se setkali, ale nebyl nikde. Cestou zpátky se šla ještě někam podívat. Na místo kde dříve žila a kde se narodila. Pro jistotu prohlédla všechny nory, ale v žádné se Azuro neskrýval. Na chvíli si zalezla do té své. Byla skoro stejná jako ta její nová, až na to, že v téhle byly jiné pachy, ona, Loen a... Sparks... vzpomínala na tu noc, jak k ní přišel, zalezl k ní do nory a pak... bylo to tak rychlé. Prostě byl najednou pryč. Radši odtamtud vylezla a vrátila se domů. To už byl večer, přiběhl k ní Korso.
"Lowret, už to víš?"
"A co?"
"Azuro..."
"No co? Kde je?" Pak Korso sklopil zrak.
"No tak co je?"
"On... nevím jak se to stalo, nejspíš uklouzl na útesu a..."
"Co mi to tu vykládáš!? Tvrdíš snad že je mrtví?"
"Ano."
"To není pravda! Lžeš!"
"Dcerko, prosím, nebuď tak agresivní jako byl on."
"Azuro nebyl agresivní! Nevím kdo ho tady celou tu dobu považoval za špínu všeho Vlčího národa! No kdo? Kdo? Přece vy! Moji sourozenci a rodiče! Nevšímali jste si ho! Možná jste ho zabili vy! Ale ty lžeš, že? Chceš mi jen zranit srdce! Chceš abych byla tvým nepřítelem? Tak dobrá, ale nepros o milost až s tebou budu bojovat! A věř mi, já vyhraji!" Neuvědomovala si jak jsou její slova silná, Korso to nejspíš bral vážně, Lowret byla teď jen plná zlosti, nevěděla snad ani co říká. Byla tak vyvedená z míry, nejdřív její bratr a pak přítel. Nedokázala to unést, na to byla příliš citlivá. Propukla v hysterický pláč a zalezla do nory, celý další den odtamtud nevylezla, stalo se z ní tělo bez duše, nejedla, nepila, nehýbala se a nemluvila. Byla jako mrtvá. Zato ostatní vlci si Azurovi nepřítomnosti nevšimli, žili dál tak jako dřív.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama