Spřátelíš??? Pokud chceš, tak Tady





9. kapitola - Lowret je zpět (Druhý život)

5. října 2009 v 17:51 | Akéla |  Příběhy
Po týdnu Lowret vylezla z nory. Měla přeleželé nohy, ale hlad ani žízeň ji netrápily, vždy jí někdo jídlo a vodu přinesl. Žal ji opustil, ale přesto se jí stýskalo. Ještěže se z té deprese vybrala, jinak by to s ní nemuselo skončit dobře. Vypadala už vyrovnaně a spokojeně, ale zevnitř ji stále sžíral pocit viny. Zemřeli jí bratr i přítel a ona si namlouvala, že za to může. Že kdyby dokázala Sparkse přemluvit zůstal by, že kdyby si více všímala Azura, nebyl by teď omýván vlnami někde na mořském dnu. Jenomže pravda je taková, že Sparks odejít musel a Azura si všímala pořád, trávila s ním každou vteřinu. Byla už docela v pořádku a často chodila na dlouhé procházky, mockrát se šla podívat i na jejich starý domov, k jezeru kde odešli Sparks s Ivril a také na místo kde přednedávnem poznala Azura. Trvalo jí však dlouho než se vzpamatovala úplně, nechodila na lov, s nikým nemluvila, byla teď jako stín. Mlčenlivost ji však přestávala bavit, s příchode nové životní energie, sebedůvěry a chtění žít si začínala povídat s rodinou. Jednou na to však muselo dojít, musela se jich zeptat proč ho nenáviděli. Odvlekla otce stranou a začala. "Tati, mám na tebe jednu otázku..." "Jakou zlatíčko?" "Proč jste ho nenáviděli? Co vám provedl?" Korso se zamyslel, ale nedokázal odpovědět. "Je to jednoduchá otázka, proč jste ho nechtěli?" Konečně se zmohl na vysvětlení. "Protože neznáme jeho původ. Copak sis nevšimla jakou měl barvu srsti?" "No a co? Ty jsi černý a černá je barva zla!" Rozkřikla se. "Takhle to není, nedůvěřoval jsem mu, byl zvláštní..." "Tak zvláštní jo?! Já ti ukážu co je zvláštní!" Rozvztekala se a pevně tlapou uchopila Azurův přívěšek. Nikdy jeho moc nevyužila, sama pochybovala o tom, že by jí mohla z ničeho nic narůst křídla, ale stalo se. Přívěšek se na jejím krku začal vznášet a Lowret vzlétla také, poté ji zahalil světle modrý oblak a okřídlený vlk byl na světě. "Co to je?" Vylekal se Korso. "Tohle je vlčí přívěšek! Je od Azura!" Vrčela vztekle a ukazovala mu ho. "Jenomže bůh ví kde ho sebral." "Zdědil ho po svém otci a jeho otec po jeho otci a takhle to bylo generace po generaci až k Azurovi. Pochází až z pravěké doby, kdy vlci měli pět prstů a dokázali dělat vše, třeba sepisovat knihy, malovat a vytvářet různé předměty." Poučila otce. "Možná že jsem se zmýlil." Pípnul tiše. "Ale jeho smrt byla nehoda, uklouzl." "Opravdu?! A jak to můžeš vědět?" Řekla podezíravě. "Proč by mi ten přívěšek asi dával? Chtěl skoncovat se svým ničemným životem, připadal si opuštěný! To kvůli tobě je mrtví!" Znovu byla ostrá jako čepel nože, nechtěla připustit otcovu pravdu, a ona cítila, že to co řekla je skutečnost, a to také byla. Azuro tam skočil úmyslně. Po těchto slovech odlétla. Rozvířila kolem sebe prach a spadané listí a jehličí. Byl to nádherný pocit, letěla strašně vysoko a rychle, byla tak svobodná, mohla si dělat co chtěla. Letěla výš a výš, neuvědomovala si ani to, jak je blízko k mrakům. Byla skoro na dotyk. Jenomže tak vysoko je velký tlak a řídký vzduch, nemohla už výš a tak se jí zmařila šance na shledání s bratrem. Teď už letěla dolů, přistávala v nějakém údolí. Jak daleko asi odletěla? Neměla nejmenší potuchy kde by mohla být. Přistála na tvrdé zemi, nerostlo tu nic, bylo tu úplné prázdno, jen kamenná pláň. Chvíli přemýšlela. Ano! Je na pohoří Eliben, necelých devět mil od Západního cípu, ale Lowret letěla delší vzdálenost, asi sedmnáct mil, neuvědomila si to, ale přesto se na Eliben dostala tak rychle. Ještě nebyla na různých místech Kélie. Vlastně znala celý Západní cíp, velmi malou část Velkého lesa a Nórskou pláň kde se narodila a vyrůstala - její bývalý domov. Rozhodla se poznat pohoří. Letěla na nejvyšší horu Eliben - Zhanu a viděla pramen řeky Ideny která protéká přes západní cíp a tam se vlévá do Bouřlivého oceánu. Udělala si vlastně takovou "malou" vlastivědnou trasu. Líbilo se jí to a tak se rozhodla podívat se do všech koutů Vlčího ostrova, ale musela se vrátit domů a oznámit to rodině, co by na to asi řekli kdyby se vrátila po dvou měsících a oznámila, že byla na cestě kolem Kélie. Když si celé pohoří důkladně prohlédla, letěla zase zpátky. Doma měla co vyprávět, alespoň se vlci u Kaiřiného ohně pěkně bavili a měli radost, že se jejich sestra a dcera vrátila do starých, možná i lepších kolejí. Nakonec Megri s Korsem všechny své ratolesti zahnali do nor a všichni usnuli hluboký a spokojeným spánkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama